Cestou špendlíků nebo jehel

Tak to není literatura pro mě. Asi na straně 60 jsem knihu zavřela, protože se mi z toho, co čtu, dělalo špatně. To není horor, aby se člověk bál, toto je podle mě jenom vyprávění o hnusných pohnutkách a odporném chování.

Ten jazyk! Tleskám a klaním se :). Autorka píše, jako kdyby "mi četla myšlenky." Navenek se snažíte i ožehavá témata probírat, aniž byste okolí šokovali. Nebylo by ale přeci jen lepší prostě mluvit, jak vám zobák narostl? Obyvatelé vesnice tohle - totiž schopnost dovést do konce vše, co si zamanou, - mají dobře zvládnutou. Kluk se ztratí, všichni se chovají divně, i policajt se chová divně. A jeho rodiče, nakonec proč ne, protože co s ním taky, na hru přistoupí? Nebo že by? Líbily se mi vnitřní monology hrdinů. Moc. Já tyhle niterné sžíravé osobní upřimnosti fakt můžu. Navíc ta doprovodná, v průběhu děje sílící folklorní složka s lehce mystickým motivem... čtenář neví. Čtenář tápe a sám by se rád vydal do lesa na houby. Ale houby, prostě do lesa, kde se může stát kde co.