Rok Proměny

Po dočtení jsem víc než o knížce (spíš je to sešitek) přemýšlela o autorce. Kdyby totiž Kafka žil, asi by ho opakování jeho myšlenek, úvah a pocitů dost naštvalo. Protože už nežije, tak se nenaštve, ale je vůbec dovoleno ho takto využívat? Smí se to?

Autorka napsala pozoruhodnou novelu v duchu jakéhosi inovovaného expresionismu, jímž se mimo jiné zabývá i odborně. Je tam řada typických rysů tohoto druhdy tak působivého literárního žánru: přepjatost a vypjatost situací, důraz na tělesnost, smyslové vjemy, barevnost, estetika ošklivosti, osamělost v davu a odcizení jedince, mátožné potácení se mezi realitou a halucinací/snem, určitá apokalyptičnost a jistě i další věci, na které si v tuto chvíli nevzpomenu. Já osobně teda radši expresionistickou poezii než prózu, ovšem taky jsem kdysi četl Chalupeckého Expresionisty, takže beru, že pojmout Kafku takhle je legitimní a může to být nosné. Potíže s knížkou Zuzany Říhové mám dvě, respektive tři: 1) Svým titulem mě přiměla k tomu, abych si před četbou osvěžil po dlouhých letech Kafkovu povídku Proměna. A na základě toho si připomněl, že Kafka – ať si říká kdo chce co chce – prostě není expresionista. Jako základní metaforu Proměny vnímám střet racionálna a metodična s iracionálním (a jaksi absurdním) absolutnem, jež nás naprosto přesahuje a zcela se vymyká jakýmkoli našim postupům a pokusům vyrovnat se s tím. Tento střet pochopitelně končí totálním fiaskem, k němuž byl odsouzen už od počátku, a to za příznačné chladné neúčasti druhých (v těch lepších případech za postupného zlhostejnění), kteří nám v tomto našem zápasu (kafkovsky řečeno) pomoct nemohou a asi ani nedokážou. Čistý a průzračný styl Kafkovy prózy, do češtiny skvěle převedený jeho jmenovcem Vladimírem místy lehce archaickým „úřednickým“ jazykem, nadto hrubě kontrastuje s leckdy poněkud zašmodrchaným stylem Zuzany Říhové (v první třetině knihy jsem si na něj musel zvykat), kvůli němuž jsem mimochodem nedokázal dočíst její prózu Cestou špendlíků a jehel (v tomto ohledu byl Rok Proměny snesitelnější, jistě částečně i díky atraktivnímu tématu). 2) Kompozice knihy vymezená patrně rokem 1912 (vznik a vydání prózy Proměna) není šťastně pojatá. Autorka čtenářům předkládá de facto volný sled výjevů – mnohem spíš jde totiž o obrazy než o dějové epizody –, které navzájem krom Kafkovy osoby a jeho neustálých nářků na tvůrčí impotenci (lkaní nad nepsaním) nic moc nespojuje. Nečekejte tedy žádnou výraznou dějovou linku. Dokonce ani zrod vztahu s Felicí Bauerovou, potenciálně zajímavé téma, se nijak nevyvine a jako téma se úplně vytratí. Uvědomuju si, že autorka se v tomto patrně držela Kafkových deníků, jeho korespondence a životopisných monografií o něm, takže neměla příliš prostoru. Ale i tak to mohla sevřít nějakým pevnějším rámcem, výrazným průvodním motivem anebo se přece jen pustit do fabulace a vyvolat alespoň zdání narace, časového plynutí. Závěr se smrtí kanárka je sice vcelku efektní, ale mohl být kdekoli. Kniha by klidně mohla mít o tři kapitoly víc nebo míň a čtenář by nepocítil rozdíl. 3) Grafická úprava knihy a ilustrace Dany Sahánkové jsou velice zdařilé (byť mám podezření, že ilustrátorka při jejich tvorbě nečetla text Říhové, ale Kafkovu Proměnu, neustále variovaný motiv brouka, který se v Roku Proměny nevyskytuje, by tomu nasvědčoval). Proč však obsahuje tolik chyb? Vždyť jde o sotva 109stránkový text malého formátu – a najdou se krom obvyklých překlepů hrubky, a dokonce několikrát nezamýšlená záměna slova. Autorka, redaktor Miloš Urban i korektorka odvedli v tomto ohledu mimořádně lajdáckou práci. Působí to, jako by text rovnou vysázeli a tiskli. Škoda. Shrnuto a podtrženo, pro milovníky Kafky jde o obohacující doplňkovou četbu. Obávám se však, že pokud by nešlo o tak atraktivní tematiku, próza by ztratila na zajímavosti. Já si jí cením jako připomínky expresionistické literatury a doby – a samozřejmě i jako motivace k opětovnému čtení Kafky, který měl tu smůlu, že po období fascinace jeho tvorbou na střední škole a možná ještě na začátku vysoké jsem se k němu už nevracel. Takže za podnět k tomu díky. S odstupem těch let ho čtu v dílčích aspektech zcela jinak.