Arnoštova cesta

Mozaikový příběh o nelehkém životě Arnošta Lustiga, který je určený hlavně pro děti a mládež. Ale troufám si říct, že i řada dospělých, které třeba odrazuje náročnost příběhů z druhé světové války i pozdějíš doby, by zde objevila spoustu věci na zamyšlení. Jsem ráda, že se mi tato kniha dostala do ruky. V dnešní zkratkovité době má tato forma šanci přiblížit Lustigův příběh i těm, kteří příliš často nečtou, nebo upřednostňují krátké příběhy.

Arnoštova cesta se mi jevila podstatně lepší nežli Holčička ze známky, ale musím se přiznat: kdybych neabsolvovala před svou vlastní četbou autorské čtení, vůbec by mi nedošlo, jaký potenciál tahle kniha má. Z toho je zřejmé, že autorka je výborná pozorovatelka a psycholožka, protože s touto knihou absolvuje autorská čtení na 2.stupni ZŠ a na středních školách. Její předznamenání ve stylu „A.L. má vlastně smůlu: moje generace ho číst nemohla, protože tehdy byl zakázaný. A nynější mladí ho číst nebudou, protože je zařazen do tzv. povinné četby.“, bylo více než trefné. A ukázky, které pro svou četbu vybírala, byly skvěle zacílené právě na náctileté – na ty, kteří jsou nyní právě ve věku, v němž Arnošt Lustig dospíval v prostředí koncentračních táborů. Pro mě jedna z nejzajímavějších kapitolek byl obraz čtvrtý: Hagibor. Tohle jméno jsem při svém dlouholetém pobytu v Praze slýchávala, ale nikdy mě nenapadlo pídit se a zjišťovat, kde se v Praze takové slovo vzalo a co znamená. Samostatnou kapitolkou jsou ilustrace, resp. spíše koláže Elišky Podzimkové. Čím déle a dále jsem touhle útlou knihou postupovala, tím více mi právě tento typ obrazového doprovodu přišel adekvátní, velmi výstižný. Škoda, že sám Arnošt Lustig knihu neviděl a nemohl se k ní vyjádřit; tak, jak si ho já pamatuju, jsem přesvědčená, že by se mu líbila. Už jen proto, že celý život splňoval svoje nomen omen . . .