12 pravidel pro život

Nejsou to rady. "Psychoterapie není udílení rad. Radu dostanete, když si člověk, s nímž se bavíte o něčem strašném a složitém, přeje, abyste zmlkli a nechali jej být. Radu vám dá ten, kdo vám chce předvést nadřazenost svého intelektu. Kdybyste koneckonců nebyli tak hloupí, neměli byste hloupé problémy." str. 253 A tak je potřeba k celé knize přistoupit. Ne jako k jednoduchému výčtu pravidel, které vás zbaví starostí a jako mávnutím kouzelného proutku se všechno ve vašem životě k dobrému obrátí. Ne, tohle je spíš filozofické pojednání o stavu současné společnosti. Peterson nadhodí téma a pak kolem něj krouží v obrátkách a odbočkách tak vzdálených, že si říkáte, že už se ani nemá šanci k původnímu tématu vrátit... Zřejmě ani s některými myšlenkami nebudete souhlasit, ale upřímně to po vás ani autor nechce. Předkládá své úvahy tak, aby se čtenář nad nimi zamyslel a ne je jen tupě následoval...

Celkem i chápu, proč se kniha mnohým lidem nelíbí, proč je autor ostrakizován, napadán, nenáviděn, zejména levicově smýšlejícími progresivními idealisty. Čtenáře totiž nedrží v iluzi, nemanipuluje s realitou, život je krutý a nespravedlivý, všichni nemáme stejné šance. Je jasné, proč má progresivní ideologie tolik následovníků, o kolik snazší je žít v sebezničující iluzi, že jednou budou mít všichni stejné šance, že schopní i neschopní, chytří i hloupí, klikaři i smolaři, lidé zdraví či postižení, lidé pohlední i nehezcí, lidé vysocí i lidé zakrslí, se budou mít všichni stejně dobře, budou stejně šťastní, budou mít stejné životní příležitosti a šance. Je to krásný cíl, krásná představa, vznešená představa, sen, a mnozí věří, že budou-li na tom snu pilně, usilovně a aktivně pracovat, jednou, v daleké budoucnosti, se tento sen stane skutečností. Jenže nestane, jako všechny sny se rozplyne v surové realitě, po probuzení zůstane sotva matná vzpomínka, chvilkový pocit blaženosti, než ji vystřídá každodenní šeď. Povaha člověka to neumožní, povaha reality to neumožní, je to utopistická idea, která přinese pouze zmar a pláč, a další kolo hrůz. Snaha o utopickou společnost vynese na povrch opět to nejhorší, co se uvnitř člověka ukrývá. Probuzení ze snu bude mít podobu života v tyranii, tak jako již mnohokrát v minulosti. Autor si na nic nehraje, žádnou realitu neohýbá. Ano, život je krutý, nespravedlivý, pro mnohé naprosto otřesný a plný utrpení, přesto předkládá tezi, že mnohem horší alternativa je uchýlit se k iluzi, uchýlit se ke lži, lež je totalita, lež je tyranie. Je to prosté, autor je nenáviděn, protože bere dnešní nejmladší generaci nedospělých dospělých jejich sny a naděje. Tím samozřejmě v žádném případě neříkám, že bychom se měli vzdát veškerého snažení měnit svět k lepšímu. Pojďme vybudovat svět, kde všichni budeme mít stejnou šanci uspět, nebudujme svět, kde se všichni budeme mít stejně špatně, neboť právě tam tato snaha o rovnost výsledku směřuje. Jádrem knihy je souboj individualismu a kolektivismu. Text je poetický a pohádkový, hladí na duši, ta starodávná forma vyprávění, ty dlouhé věty, umně poskládané odstavce, z některých mrazí, jiné zahřejí u srdce, další vyvolají úsměv na rtech, a ještě další u někoho možná i slzy, sám autor nemá k slzám mnohdy daleko. Například vyprávění o boji jeho dcery s nemocí je strašlivé, nepochybně mu dává jistý nadhled, schopnost komentovat utrpení jiných. Ano, je to self-help kniha. Ano, obsahuje četné motivační fráze. Ale je tak trochu jiná než ostatní. Autor čerpá ze svých rozsáhlých, až analytických, znalostí lidských krutostí páchaných ve dvacátém století, ať jde o hrůzovlády Stalina, Hitlera, Mao Ce-Tunga nebo Pol-Pota. Obrací se ke géniům literárního řemesla, k Solženicynovi, Miltonovi, analyzuje Dostojevského, Tolstoje, odkazuje na Frankla, aneb „jít s hlavou vztyčenou, navzdory hrůze a chaosu před námi“. Z psychologického pohledu rozebírá četné Biblické příběhy a další, ještě starší, náboženské texty. Text je oprávněným útokem na hororový postmodernismus a též proto je v jistých kruzích tak silně nenáviděn. Vysvětluje filosofické základy kritických teorií (Marx, Foucault, Horkheimer, Derrida, a další). Poukazuje na nekonzistence, nelogičnosti, odtržení od reality, boj o moc, snahu postmodernistů zbořit stávající systém a v nové společnosti zaujmout místo na vrcholu, místo mezi novou elitou, mezi novou šlechtou. Snaží se strhnout fasádu reality dnešní doby, jakousi iluzi toho, že směřujeme k utopickému ráji. Kniha je obranou proti totalitarismu, pokusem probudit dav ženoucí se nezastavitelně k okraji propasti tyranie. Doporučuji všem.