Dlouho jsem toužil si přečíst opus magnum člověka, kterého si tolik vážím, takže jsem si pořídil jeho knihu v angličtině. Co J. Petersona přivedlo k této knize a jejím tématům byla otázka, kterou položil sobě (ale i všem) na začátku a předestřel svému otci v dopise na konci knihy. Jeho otázka zní, jak a proč lidé budují mýty a příběhy a k čemu slouží, když k empirickému popisu světa patrně nikoli. Ti, co sepsali příběhy o mezopotámských a egyptských bozích nebo také bibli, nebyli vědci toužící po přesném popise přírodních jevů. Je to právě v této knize, kde je tak podrobně psáno o narativech, o jejich nezbytnosti pro kultury a jedince. Pravdu, jakou ji známe (co je a není), není jediná, nýbrž přece existuje (při nejmenším je vnímána, ať už nevědomky) jiná, a to morální, mytologická (co má a nemá být). Je to právě skrze tu morální pravdu, jíž lze jasněji pochopit činy a mýty našich dávných předků. Je těžké se po přečtení Map smyslu dívat na svět jinak.