12 pravidel pro život

Celkem i chápu, proč se kniha mnohým lidem nelíbí, proč je autor ostrakizován, napadán, nenáviděn, zejména levicově smýšlejícími progresivními idealisty. Čtenáře totiž nedrží v iluzi, nemanipuluje s realitou, život je krutý a nespravedlivý, všichni nemáme stejné šance. Je jasné, proč má progresivní ideologie tolik následovníků, o kolik snazší je žít v sebezničující iluzi, že jednou budou mít všichni stejné šance, že schopní i neschopní, chytří i hloupí, klikaři i smolaři, lidé zdraví či postižení, lidé pohlední i nehezcí, lidé vysocí i lidé zakrslí, se budou mít všichni stejně dobře, budou stejně šťastní, budou mít stejné životní příležitosti a šance. Je to krásný cíl, krásná představa, vznešená představa, sen, a mnozí věří, že budou-li na tom snu pilně, usilovně a aktivně pracovat, jednou, v daleké budoucnosti, se tento sen stane skutečností. Jenže nestane, jako všechny sny se rozplyne v surové realitě, po probuzení zůstane sotva matná vzpomínka, chvilkový pocit blaženosti, než ji vystřídá každodenní šeď. Povaha člověka to neumožní, povaha reality to neumožní, je to utopistická idea, která přinese pouze zmar a pláč, a další kolo hrůz. Snaha o utopickou společnost vynese na povrch opět to nejhorší, co se uvnitř člověka ukrývá. Probuzení ze snu bude mít podobu života v tyranii, tak jako již mnohokrát v minulosti. Autor si na nic nehraje, žádnou realitu neohýbá. Ano, život je krutý, nespravedlivý, pro mnohé naprosto otřesný a plný utrpení, přesto předkládá tezi, že mnohem horší alternativa je uchýlit se k iluzi, uchýlit se ke lži, lež je totalita, lež je tyranie. Je to prosté, autor je nenáviděn, protože bere dnešní nejmladší generaci nedospělých dospělých jejich sny a naděje. Tím samozřejmě v žádném případě neříkám, že bychom se měli vzdát veškerého snažení měnit svět k lepšímu. Pojďme vybudovat svět, kde všichni budeme mít stejnou šanci uspět, nebudujme svět, kde se všichni budeme mít stejně špatně, neboť právě tam tato snaha o rovnost výsledku směřuje. Jádrem knihy je souboj individualismu a kolektivismu. Text je poetický a pohádkový, hladí na duši, ta starodávná forma vyprávění, ty dlouhé věty, umně poskládané odstavce, z některých mrazí, jiné zahřejí u srdce, další vyvolají úsměv na rtech, a ještě další u někoho možná i slzy, sám autor nemá k slzám mnohdy daleko. Například vyprávění o boji jeho dcery s nemocí je strašlivé, nepochybně mu dává jistý nadhled, schopnost komentovat utrpení jiných. Ano, je to self-help kniha. Ano, obsahuje četné motivační fráze. Ale je tak trochu jiná než ostatní. Autor čerpá ze svých rozsáhlých, až analytických, znalostí lidských krutostí páchaných ve dvacátém století, ať jde o hrůzovlády Stalina, Hitlera, Mao Ce-Tunga nebo Pol-Pota. Obrací se ke géniům literárního řemesla, k Solženicynovi, Miltonovi, analyzuje Dostojevského, Tolstoje, odkazuje na Frankla, aneb „jít s hlavou vztyčenou, navzdory hrůze a chaosu před námi“. Z psychologického pohledu rozebírá četné Biblické příběhy a další, ještě starší, náboženské texty. Text je oprávněným útokem na hororový postmodernismus a též proto je v jistých kruzích tak silně nenáviděn. Vysvětluje filosofické základy kritických teorií (Marx, Foucault, Horkheimer, Derrida, a další). Poukazuje na nekonzistence, nelogičnosti, odtržení od reality, boj o moc, snahu postmodernistů zbořit stávající systém a v nové společnosti zaujmout místo na vrcholu, místo mezi novou elitou, mezi novou šlechtou. Snaží se strhnout fasádu reality dnešní doby, jakousi iluzi toho, že směřujeme k utopickému ráji. Kniha je obranou proti totalitarismu, pokusem probudit dav ženoucí se nezastavitelně k okraji propasti tyranie. Doporučuji všem.

Knihu jsem si koupil jen díky "slávě", které se Petersonovi v nedavné době dostalo. Baví mě filosofovat a přemýšlet nad různými věcmi z různých pohledů (ne že bych v tom byl dobrý) a tato kniha přesně tohle nabízí. Autor vám nic nevnucuje, prostě jen píše a co vy si z toho vezmete, je čistě na vás. Všechny pravidla rozebírá do niterných podrobností, což mi mnohdy činilo problémy textu plně porozumět. Je to místy hutné, či složité čtení a vágní popis, který Peterson tu a tam používá, čtenářovi v porozumnění taky moc nepomůže. Ale stále je v knize spousta pochopitelné moudrosti. Ať už historické, univerzální nebo nabyté z osobní zkušenosti. Pokud byste se rozhodli řídit se těmito pravidly za cestou ke smysloplnému životu, určitě bych většinu pravidel doporučil a ke čtení bych vám přihodil i tužku a sešit, protože kniha je zajímavými poznatky nasáklá a pojmout vše najednou je nemyslitelné. I pro místní borce. Není to tak, že by člověk byl hloupý a mnoho těchto zřejmých pravd nevěděl, sám Peterson to píše na konci, něco ve stylu "spousta věcí víte, jen nevíte, že je víte". Třešničkou na dortu této knihy je fakt, kde Peterson zmiňuje, že cílem konfliktu nemá být vítězství, ale mír. Komentující s úmyslem ponížit jeho knihu a prokázat svou pravdu jen sami poukazují na své nedostatky. Ačkoli to pro mě bylo místy složité čtení, tak jsem se mnohdy zamyslel nad, ať už známými nebo nově získanými, myšlenkami.