Příjemný exkurz do jedné kanceláře Bílého domu (a později Ministerstva zahraničí) v době, kdy mu vládli různí prezidenti od Kennedyho až po George Bushe. Přestože s autorkou nesouhlasím v mnoha dílčích věcech, nelze jí upřít schopnost podávat své názory a postoje slušně a niterně - byla jsem tím skoro ohromena, protože v dnešní době se slušnost zaměňuje s politickou korektností a upřímnost s hrubostí, nevychovaností a buranstvím. Velmi se mi líbily pasáže, v nichž poukazuje na přístup skutečných osobností (vůdců) k lidem okolo: prezidenti jako Lyndon Johnson nebo i Nixon dovedli ocenit práci lidí kolem sebe, dávat jim najevo, že si toho váží. Právě takový přístup dělá ze zaměstnanců loajální a oddané pracovníky na společné věci. Podobně jako autorka věřím, že kdyby více nadřízených/politických vůdců atd. dbalo na tento respekt vůči zaměstnancům, fungovalo by vše mnohem lépe, všichni by tím jen získali. Sama vnímám republikány jako bytostně nesympatické - konzervatismus, přepjatá víra v Boha a netolerance vůči druhým (to je alespoň můj dojem, který se tímto čtenářským zážitkem otupil a zřejmě přiblížil realitě). Přesto mnohé hodnoty, které autorka zmiňuje, beru také za velmi důležité a v tom je kniha inspirativní. Zodpovědnost sám za sebe a za společenství, v němž existuji. Nevyžadovat podporu a sedět se založenýma rukama, ale vždy sám něco tvořit, pracovat, a když něčeho dosáhnu, vracet svůj blahobyt tomu společenství - přispívat, vytvářet pracovní místa, podporovat školy atd., atd. Stejně tak autorčina obhajoba etikety ve mně hodně rezonovala. Etiketa není zkostnatělá snůška pravidel pro snoby, aby si dovedli efektivněji dokazovat svou nadřazenost. Naopak, vše je o empatii, hladkém a pohodlném průběhu společenských styků, pohodlí a bezpečí. Kéž by byla etiketa začleněna do výuky základních škol, tak jak autorka v jedné části popisuje. Samozřejmě také více praktikována v rodinách a tím pádem i ve společnosti. Jedinou výtku mám k opakování mnoha věcí v průběhu knihy. Je to pochopitelné, člověk se k tématům dostává z různých stran, je to jen drobnůstka. Celkově velmi příjemný zážitek, na čtení každé kapitoly jsem se těšila.

To tě inspiruje, říkala mi maminka, když mi knížku půjčovala. Zmýlila se. A u spousty věcí se divím, že se proti nim sama maminka neohradila. Paní Hašková Coolidge je opravdu každým coulem Američanka. Navíc z penězi nasáklých poměrů. Podle toho taky přemýšlí a tvoří svůj názor na lidi a svět. Na tom není nic špatného, možná tak úsměvného, když to vztáhneme na náš stát a jeho zkušenosti. Jenže ona je taky, alespoň pro mě, mimořádně nepříjemný člověk; sebestředný a chvílemi neoprávněně sebelítostivý. Je fakt, že dlouholetá práce v Bílém domě je opravdu obdivuhodná, ale tím to u mě vážně končí. Od této osoby se mi dostalo mnoho zklamání, vyzdvihnu několik z nich, těch nejpalčivějších. Po rozvodu jsem byla moc chudá. Tak to ani omylem. Chudý neznamená, že si můžete dovolit platit pečovatelky pro nemocného člověka (zkušenost mojí maminky). A už vůbec to neznamená, že si jako první na svém panství znovuotevřete stáje a tam si živíte koně (moje zkušenost). Obojí je sakra drahá sranda. Chudý znamená, že máte 6600 Kč a z toho si platíte kolej, jídlo, hygienu, učebnice, oblečení, posezení s přáteli, kulturu, prostě všechno. ( Taky moje zkušenost, na kterou sice občas nadávám, ale zároveň moc dobře vím, že mi toho do života dala opravdu hodně.) Obávám se, paní Hašková Coolidge, že s mými prostředky byste nevydržela ani den. Neměla jsem ráda, když se na mě s prosbou o pomoc či podporu obraceli lidé, které jsem viděla jen jednou v životě. Václava Havla jsem viděla jeden den, kdy jsem ho provedla Bílým domem. Po návratu do České republiky a rozvodu mi nepomohl. Nebo: Ocenění by si zasloužili spíš ti, kteří za komunistů zůstali v zemi a zde bojovali každý den o alespoň trochu normální život, ne lidé v exilu. Mému tatínkovi poděkoval, hrůza, jen jeden člověk. Jako vážně? Jsem inteligentní žena. Jé, tráva roste, a jé, ono je potřeba ji sekat. Nebo: Emigrovali jsme, (a hádám, že tedy neplatili poplatky) a oni nám, ta troufalost!, sebrali hrob. No to je div! A takhle bych mohla pokračovat dál a dál. Díky, ale NE! P. S. Přes krušné začátky si teď nežiju vůbec špatně. Takže zahořklá, třeba zrovna kvůli penězům, fakt nejsem. Jasně, že kdybych měla víc, bylo by to super. Protože bych byla v klidu, zabezpečená na teď i na stáří. Mohla bych zabezpečit maminku, která těch peněz opravdu moc nemá. A taky bych mohla zabezpečit svoje budoucí děti. Ale beru, co mám, protože moc dobře vím, že spousta lidí se má mnohem, mnohem hůř než já.