„Mnoho věcí musí změnit své směřování, ale především se potřebuje změnit samo lidstvo. Chybí mu vědomí společného původu, vzájemné sounáležitosti a společně sdílené budoucnosti. Toto základní povědomí by umožnilo zrod nových přesvědčení, nových postojů a životních stylů. Vyvstává tak velká kulturní, duchovní a výchovná výzva, která bude vyžadovat dlouhé obrodné procesy.“ Laudato si’ byla poslední z Františkových encyklik, kterou si teď mohu označit jako přečtenou. Už dlouho jsem si sliboval si ji prostudovat, ale nějak se mi do ní nechtělo, pořád jsem to odkládal... Ne proto, že bych nepovažoval téma ekologie za důležité, bylo to spíš naopak: říkal jsem si, že když vím o čem pojednává a že když jsem s jejími východisky i závěry zajedno, tak vlastně není nutné si ji odstavec za odstavcem pročítat a ozřejmovat si už beztak zřejmé. Reálný zážitek z encykliky mi můj předsudek trochu potvrdil a trochu vyvrátil. Části knihy, ve kterých se Svatý otec obrací na politiky a nadnárodní společnosti, skutečně nepřinesla nic nového (to je ale částečně i zásluha encykliky: témata se mi teď nezdají nová, protože už je před osmi lety vynesl mezi jinými právě papež František), ale v textu se dobře propojuje obecné a konkrétní, společenské a osobní, materiální a duchovní. To platí i pro Františkovu křesťanskou optiku: je specificky odlišná, ale přitom je v dobrém souladu s všeobecným chápáním odpovědnosti za svět, srozumitelná a věrohodná. „Křesťanská spiritualita nabízí alternativní způsob chápání kvality života a povzbuzuje k prorockému a kontemplativnímu životnímu stylu, takže člověk se dovede hluboce radovat, aniž by byl posedlý spotřebou. Křesťanská spiritualita nabízí růst v šetrnosti a ve schopnosti radovat se z mála. Je to návrat k jednoduchosti, která nám umožňuje zastavit se a vychutnávat malé věci, děkovat za možnosti, které nám život nabízí, aniž bychom se poutali k tomu, co máme, nebo zarmucovali kvůli tomu, co nemáme. To předpokládá vymanit se z dynamiky nadvlády a pouhého hromadění požitků.“ Vrcholem knihy pro mě byla poslední kapitola, zabývající se ekologickou výchovou a spiritualitou. Skutečně oslovující je v ní myšlenka, která dává do souvislosti pořádek v nás s pořádkem okolo nás. Zní to možná příliš ezotericky, nebo příliš naivně, nevím, možná to může vzbudit podezření, že je zde víra ve Trojici naroubovaná na starost o životní prostředí trochu na sílu – vždyť jak může souviset to, že se v neděli půjdu postavit do fronty na eucharistii s tím, jestli budu nebo nebudu uvědoměle pečovat o přírodu? Ale souvislost to má, a velmi bytostnou, o tom jsem přesvědčen. Když budu dobře žít svůj vztah s Bohem (pro nevěřící se dá nahradit vztahem k neurčitému transcendentnu ;-), pak budu žít dobře svůj vztah sám k sobě, pak budu žít dobře své vztahy s druhými lidmi, pak budu dobře žít vztahy se zvířaty a stvořeným světem obecně... Důkladná péče o okolí tak začíná (zdánlivě paradoxně, ale přitom vůbec) důkladnou péči o to nejniternější v nás, o nalezení svého vlastního středu, svého vlastního místa v našem z lásky a láskou stvořeném světě. „Když se nenaučíme zastavit se, abychom obdivovali krásu a dovedli ji ocenit, není nic divného, že se z každé věci stane předmět spotřeby a bezbřehého zneužívání. (...) Vnitřní mír osob je úzce spojen s péčí o ekologii a o společné dobro, protože je-li prožíván autenticky, odráží se ve vyváženém způsobu života, k němuž patří schopnost žasnout, jež vede k hloubce života. Příroda je plná laskavých slov, ale jak jim můžeme naslouchat uprostřed neustálého hluku, permanentní úzkostné roztěkanosti nebo kultu vnějškovosti?“ Papež František hned v úvodu encykliky píše, že se chce „obrátit ke každému člověku této planety“ a opravdu to tak dělá. Každý člověk je zde zván k tomu, aby se na uzdravování tváře světa podílel nejen starostí o věci veřejné (zodpovědně volit, podporovat neziskovky atd.) a nejen péčí o sebe. Jsme vybízeni k tomu, zapojit se do budování světa drobnými maličkostmi, přístupem k našemu mikro i makrokosmu, který není spektakulárně okázalý a může se zdát vlastně nepatrný, ale který je opravdovým základem a úhelným kamenem každé udržitelné změny. „Je velmi ušlechtilé osvojovat si úkol ochrany stvoření v drobných každodenních úkonech a je úžasné, když je výchova dovede tak motivovat, že se stanou životním stylem. Výchova k environmentální odpovědnosti může vést k mnohým postojům, které mají přímý a důležitý dopad na ochranu životního prostředí – jako například omezování použití plastových či papírových materiálů, omezení spotřeby vody, třídění odpadu, vaření pouze takového množství pokrmů, které se stačí spotřebovat, ochrana jiných živých tvorů, využívání veřejné dopravy nebo sdílení stejného vozidla s vícero cestujícími, sázení stromů, zhášení zbytečného osvětlení a tak dále. Toto všechno je součástí velkorysé a důstojné kreativity, která ukazuje tu nejlepší stránku lidské bytosti. Když ze svého hlubokého přesvědčení radši opětovně použijeme nějakou věc místo toho, abychom se jí rychle zbavili, může to být skutek lásky, který vyjadřuje naši důstojnost.“ Františkovy encykliky a exhortace, které jsem četl dříve a které se přímo týkaly duchovních aspektů ve mně vyvolaly pocity hlubokého souznění a dlouho trvající povznášející radosti. Laudato si’ není ten druh textu, ale i tak, nebyl by to náš milý František, aby do svého psaní lidem „nepropašoval“ i mnoho povzbudivého a osobně inspirujícího. „Střídmost prožívaná svobodně a uvědoměle je osvobozující. Nepředstavuje méně života ani nižší intenzitu, právě naopak. Je možné potřebovat málo a žít mnoho, vždyť právě tehdy, když dovedeme poskytnout prostor jiným potěšením, nalézáme uspokojení v bratrských setkáních, ve službě, v uplatňování svých vlastních charizmat, v hudbě a v umění, v kontaktu s přírodou, v modlitbě. K blaženosti je potřebná schopnost omezovat některé potřeby, které nás ohlušují, a otevírat se tak mnohotvárným možnostem, které nám život nabízí“