„Co Sam? Kolem téhle věty se točí naše životy. Sam, planeta starostí a zmatku ...“ Samův svět ... obrovský motor, který musí fungovat určitým způsobem ... předvídatelně, aby se Sam mohl cítit v bezpečí. Tohle je alfa a omega, základní pravidlo – svět, jako systém. Druzí, lidé, kteří se pohybují v jeho světě, s jejich nepředvídatelným chováním, jsou pro Sama jen chyby v systému, a pak jsou tu samozřejmě i další lidé, řekněme přátelé, podle Sama bychom je mohli definovat jako „lidé, které tak nějak snáší“ :-). V téhle knížce máte jednu z mála šancí podívat se na svět trochu jinak, určitým osobitým způsobem, vlastním pro lidi s poruchou autistického spektra, podívat se, jaké to je: ... když je svět jednou velkou hádankou ... v příběhu, který máte před sebou, bohužel nejen pro autistického Sama, ale i pro jeho otce, protože pak už není žádným velkým překvapením, že problémy, kterých je spousta, narostou přímo do obřích rozměrů, ... když je svět jen napodobeninou ... kde se všechno děje tak nějak automaticky a znovu říkám, bohužel nejen pro Sama, ale i pro jeho otce, protože pak totiž vůbec není překvapením, že problémy narostou do obřích rozměrů. Alexovi to trvalo dlouhých 8 let, než alespoň trochu pochopil, ... že svět jako systém, který musí určitým způsobem fungovat, vlastně není až tak odlišný od toho našeho, ... že ta propast není nepřekonatelná, ... že tam vlastně možná ani žádná není,  ... že možná stačí podívat se na společenský systém jen trochu jinak – protože pak uvidíte, stejně jako Alex, že se vztahy to máme podobně vlastně všichni ... podívejte se dostatečně zblízka (použijte klidně drobnohled) ... a uvidíte, že i valná většina našich vztahů funguje a vychází ze zvyku, zvyklostí, konvencí ... tak schválně, projděte si jednotlivé interakce: „... ptáme se, jak se kdo má, ... říkáme klišé, jako že se musíme potkávat častěji, ... smějeme se blbým vtipům, a přitom ve skrytu duše víme, že jsou to jen kecy ... série opakujících se společenských tiků“ :-) ... jediný rozdíl je, že když se narodíte s autismem, nedostane při narození příručku, jak to všechno funguje, takže když všichni kolem hraji tuhle velkou hru, lidé jako Sam jsou nuceni pochopit ji za chodu, pravidla nedostali ... Alexovi trvalo dlouhých osm let, než alespoň trochu pochopil, ... že úlohou rodiče je být příručkou ... vysvětlovat pravidla, pořád dokola, a to i v případě, že Samovi některá nebudou dávat nikdy smysl, ... že problém má hlavně on, že věta: „Já vím, jenže ...“, tu prostě neplatí, že něco musí udělat, hlavně sám se sebou ... a že byl nejvyšší čas přistát na tvrdé podlaze. Bylo zajímavé sledovat, jak díky Minecraftu pustil Sam Alexe do svého světa, jak Alex dostal „druhou šanci – hrát se svým synem“ :-) ... šanci na další dobrodružství. Bylo zajímavé sledovat, jak první, kdo to pochopil, byl Sam, že „při dobrodružství je normální přicházet o věci“, a že to nevadí, protože „dobrodružství jsou nebezpečná, právě proto jsou to dobrodružství a ne procházky“ :-). A abych nezapomněla, taky bylo moc zajímavé sledovat Samovu mámu, která věděla, jak Samovi vysvětlit, jaký je svět – převést zážitky do jazyka, který používá a kterému rozumí. Zatímco Alex mlčel a vykrucoval se, máma dělala Google překladač :-), Alex k tomu potřeboval Minecraft ... vygenerovat novou krajinu a začít znovu ... i v životě. Alex totiž postrádá, jednu důležitou vlastnost otců (všech dětí, nejen těch autistických) ... být přirozený, uvolněný a schopný sdílení, vzájemné blízkosti, zato velmi dobře umí vršit komplikaci na komplikaci. Každopádně se jedná o knížku zajímavou, navzdory tomu, že je psaná z pohledu jednoho ukňouraného rodiče :-). Nemůžu se vyhnout srovnání s před časem přečtenou knížkou Marka Haddnona, Podivný případ se psem, kterou hodnotím minimálně o dva levely, vyjádřeno v herní terminologii :-), výš, tedy z 5* jsou jen 3, přesto stále zajímavé, *.

Román o tom, jak se může rozpadnout vztah, pokud se rodičům nenarodí normální dítě. Román o hledání cesty otce k autistickému synovi a k záchraně rodiny. Kluk z kostek je nenáročné čtení, vyprávěné z chlapského úhlu pohledu, spisovatel vychází z vlastních zkušeností s autistickým synem. Z knížky si nesednete na zadek, ani vás nebude dojímat na každé stránce, ale na konci možná uroníte slzu jako já. Není bůhví jak čtivá ani překvapivá, ale zajímavá je určitě a stojí za přečtení.