Osada na pahorku

„Je to tak. Uvědomil jsem si, že naše životy opravdu cosi vede a směřuje. Jinak to není možné. Jinak se nedá žít. Ve chvíli, kdy jsem si to uvědomil, najednou začalo všechno do sebe zapadat. Ohlédl jsem se za svým životem a viděl jsem v každém okamžiku, že na mě kdosi dohlížel... I kdybych měl jíti údolím smrti, nebudu se báti zlého, neboť ty jsi se mnou. Bolest neustává, ale člověk pochopí, že je součástí jakéhosi smysluplného plánu. A jedině takhle se dá překonat. Protože já tu nejsem zbytečně. Mám tady na světě svůj úkol. Nejvyšší mě nevystavil téhle zkoušce jen tak...“ Když jsem Osadu otevřel a začetl jsem se do prologu, který je pojat jako humorná biblická variace na téma stvoření světa, nebyl jsem si jist, jestli jsem svojí víceméně nahodilou volbou četby nešlápl vedle a omylem si nevybral knihu nežádaného žánru. Ale nešlápl, kdepak. Asaf Gavron se sice vtipných momentů nevzdává ani na dalších stránkách, ale svůj ironický nadhled a smysl pro absurdno nepoužívá samoúčelně a ani k výsměchu svým postavám, nýbrž příhodně ve službách svého vyprávění. Ne proti smyslu příběhu a jeho náladě. Osada na pahorku tak bohatě uspokojila moji touhu přečíst si zase jednou „normální“ román (tedy, nechci říct, že by Živago a Idiot nebyly normální romány, ale... :-) o normálních lidech. A Osada byla přesně takové čtení, které působilo věrohodně a živě, s důrazem na konkrétní lidi v konkrétních situacích. A které zároveň nevypadalo jako černobílá agitka: autor působí nestranně a nakládá na hrby svých postav dobré a špatné vlastnosti bez ohledu na politické a etnické pozadí, tedy takříkajíc „napříč politickým spektrem“ - dost rozdíl třeba oproti někdy až protivně prožidovskému Urisovu Exodu. Ocenil jsem také péči, kterou pan Gavron věnoval „vedlejším“ postavám, všechny ty různé rozbíhavé a sbíhavé příběhy osadníků nepůsobily jako z povinnosti napsaná literární výplň, ale navzájem se přirozeně doplňovaly a nasvětlovaly. K mému silnému pocity autenticity přispěly i popisy izraelské pouštní krajiny, která je objektivně vzato dost nehostinná, ale když se na ni v knize díváme pohledem obyvatelů osady, tedy očima víry, lásky a naděje, no tak nám před očima rozkvétá do krásy přímo biblické. Hlavní dva hrdinové, bratři Roni a Gabi, zdaleka nejsou typické románové postavy, žádní klaďasové sužovaní nepřejícím osudem. Zvlášť Gabi se ve své rozpolcenosti Gavronovi opravdu vyvedl a já jen znovu žasnul, kolik se do jednoho drobného těla může vejít zároveň dobrot i nedobrot. A i když jsem se na něj za mnohé zlobil, nemohl jsem mu nepřát, aby v sobě našel klid a rovnováhu – snad i proto jsem jeho křehké a něžné přibližování k Šaulit prožíval jako v beletrii už dlouho nic. „Přišly slzy a všechno z něj smyly. Byl šťastný.“

Co si představíte, když se řekne kibuc? A co izraelská osada? A když ještě dodám adjektivum nelegální? Osada na pahorku spoustu věcí není. Není to vyprávění o palestinsko-izraelském konfliktu. Není to vyprávění, které by se jakýmkoliv způsobem dotýkalo politiky nebo historie Izraele/Palestiny. Není to vyprávění, které by řešilo náboženství. Není to vyprávění, které by vám jakkoliv formovalo názor na tamější dění. A rozhodně to není nuda. Co to naopak je. Je to příběh z místa, o němž se obvykle nepíše jako o místě, kde žijí obyčejní lidé naprosto obyčejné životy. Je to příběh o tom, jak vypadá současný život, teď, právě teď, na izraelském venkově, jenž se od toho ve městech liší podstatně víc, než jak ho známe my tady. Je to příběh o bratrech, jejichž životy se ubíraly a ubírají po sinusoidě života takovým způsobem, že ani na chvíli nebudete pochybovat o tom, že se něco takového mohlo skutečně stát. Je to vyprávění o životech dalších lidí, kteří věří nejspíš v jiné věci než my, ale jejichž motivy a jednání jsou v zásadě univerzální. Je to autentické, je to fascinující, je to pro někoho, kdo obvykle stojí na opačné straně zelené linie nesmírně obohacující a poutavé. Je to úžasně přeložené (poklona paní překladatelce!). Je to příběh, který chcete číst. Vážně. Věřte mi. Jedna z nejlepších, ne-li nejlepší kniha letošního roku.