Od knihy jsem se skoro nemohla odtrhnout, četla se moc dobře a i s koncem se autor dokázal vypořádat se ctí. Rozhodně od něho zkusím co nejdříve něco dalšího.

Kniha mě příjemně překvapila - čekala jsem něco malinko jiného ;), a dostala jsem místo/kromě "zamilovaného příběhu z budoucnosti" spíš hodně úvah o životě, smrti, smrtelnosti, smyslu života, ale i o kvantové fyzice a vědomí... :) Na planetě Syrus mají lidé krátké životy (protože věří v posmrtný život), jenže se ve skutečnosti bojí smrti a cítí kvůli ní lítost; a na planetě Oxyd žijí lidé, co nejdéle to jde, jenže už pak často zase nemají pro co žít, zároveň ale umřít taky nechtějí, když už jsou živí tak dlouho... Jaká je správná délka života? "Člověk má žít, dokud ví, proč. Když cítí důvod, tak klidně co nejdéle. Ale neměl by žít co nejdéle jen ze strachu ze smrti nebo ze strachu o život. Protože není důvod se smrti bát. Smysl lze najít i v tom, co je po smrti." A čekala jsem i trochu jiný konec, ale vlastně mě to mohlo napadnout podle podnázvu "Romeo a Julie v éře galaktických civilizací" ;-)