Naučné knihy si vybírám, ale u beletrie někdy experimentuju. Vyberu si něco naslepo a nechám se překvapit. Buď je to průměr nebo je to dobrý. Většinou se tam dá něco najít. A občas to překvapí hodně pozitivně. No a někdy ne. A to je bohužel tento případ. Na tohle fakt nemám. Nevyznám se tak dobře ve vážné hudbě, abych si to užil. A zároveň mě Orient nijak nebere. Nedokážu si totiž představit, že by to mohlo bavit někoho jiného. Očekával jsem nějaké poučení ze vzájemného ovlivnění Orientu a Okcidentu, jak je uvedeno v anotaci, ale to se splnilo jen málo. Hlavní hrdina řeší hlavně sebe a svůj milostný vztah. Není to klasický román s dějem, ale celé je to vzpomínání na studium a cestování po Blízkém východu. Takže pozor. Prakticky je to nepřetržitý vnitřní monolog. Celé se to odehrává v bytě. Největší problém je neuvěřitelná jednotvárnost. Prvních 100 stran mě bavilo, ale po další stovce už to bylo špatné. Autor umí psát. Mělo to něco do sebe. Ale pro běžné čtenáře to není. Vzpomínání v knihách mi nevadí. Ostrov včerejšího dne, kde se také jen vzpomíná, byl fascinující. Chybějící děj taky nevadí. Jenže tady nebylo nic, čeho bych se chytil. Spousta věcí byla jen zmíněna. Jak střet kultur, tak politika Orientu. Až v závěru se trochu víc řešila Íránská islámská revoluce. Díky profesi hlavního hrdiny se objevuje hlavně vzájemné ovlivnění hudby v 19. století. Probíraly se cesty některých orientalistů, cestovatelé a první evropské ženy v Orientu. Před čtením bylo hodnocení knihy 100 %. Kdyby byli čtenáři kritičtější, tak by mě to třeba odradilo. Možná je to pro ty, kdo prožili něco podobného. Kdo třeba cestoval nebo studoval na Blízkém východě. Zajímá mě co některé lidi na Orientu tak fascinuje, ale tohle dílo odpovědi nedává. Jenže není to jen omámení exotikou? Někde bokem zřetelných emocí se objevuje divný pocit. Na jednu stranu příjemné uchvácení z Orientu a na druhé, jak je v knize zmíněno: „Orientálci vůbec nemají smysl pro Orient.“ Lucie Delarue-Mardrus Závěr měla kniha hezký. Vývoj Sáry, na kterou muzikolog Franz Ritter vzpomíná, byl zajímavější. Pozitivní narážka na buddhismus mě potěšila, ale na hvězdu navíc to nestačí. Těch 400 stran sentimentálních vzpomínek nešlo učíst. 55% 2,5*

Mnohovrstevnatý román, který se víc než cokoliv jiného snaží o smíření Východu a Západu, o předložení důkazů o tom, že jsme oním todorovským Tím Druhým ovlivněni mnohem víc, než si uvědomuje (a než by hordy zděšených Evropanů chtěli být).Víc, než zbytečně zdůrazňovaný vztah mezi ústřední postavou a jeho femme fatale, jenž je v celém vyprávění jen podružnou cestičkou z drobků z bodu A do bodu B, jsou tu důležité odbočky a vyprávění o prvních orientalistech a orientalistkách, dobrodruzích a dobrodružkách a jejich výpravách do mýty a romantikou opředeného Orientu. V duchu tradičních forem klasické arabské literatury (rámcování, maqámy) se odvíjí román o tom, jak silně někdejší intelektuální elity a potažmo i naše dnešní já formovala kultura, které se v současnosti tak děsíme. Horečnatost mysli nespavostí trpícího ústředního hrdiny se promítá do stylu textu, jenž se zběsile žene vpřed stejně jako skáčou myšlenky v hlavě někoho, kdo se zoufale snaží usnout a ví, že spánek nepřijde. Stránky bez odstavců, věty bez teček, proud vzpomínek sílí a valí se a čtenáře strhává s sebou. Chajjám, Házif, Sádegh, Mozart, Beethoven, Listz, Musil, Lawrence, Damašek, Teherán, Istanbul... to vše se mísí a prolíná a díky velice zdařilému překladu neumožňuje čtenáři nejen knihu odložit, ale mnohdy se ani nadechnout. Zároveň mě po celou dobu trápil pocit, že Kompas nesmírně (a snad zbytečně) hazarduje - balancuje totiž na velice tenké hraně mezi skvělým čtením, které vám skutečně může něco dát a samoúčelnou exhibicí kvalitní rešeršní práce. Mně na tu druhou stranu nakonec nepřepadl. Milovníci Blízkého východu (a)nebo vážné hudby mohou čekat velice intenzívní zážitek. Ostatní se obrní a po dočtení si budou moct s čistým svědomím říct, že tenhle čas rozhodně nebyl promarněný.