To je naprosto výborná kniha - vůbec nejlépe ji charakterizuje jedna z posledních vět v poslední kapitole: Budoucnost literatury závisí na vzdělaní, nikoliv na technologiích. A o technologiích je tu řeč stále - o kameni, o hlíně, o papyru, o papíru, o memorování, o přepisování, o tisknutí, o padělaní. Průlet dějinami literatury je velmi čtivý, a jak sám autor přiznává, bylo mu doporučeno, aby byl v knize více přítomný. A podle mého názoru to doporučení bylo správné. Kniha tím získává onu osobní rovinu, která je v díle často zmiňována. A je to i kniha inspirativní. Už v průběhu četby jsem si v knihovně rezervoval Goethovu Italskou cestu a teď, hned jak dopíšu tento komentář, se podívám po Walcottově Omerosu:) Pravdou je, že se mi v určitých momentech zdálo, že si Puchner některá fakta trošičku ohýbá tak, aby mu lépe seděla do vyprávění, ale nejsem historikem literatury, abych o tom mohl nějak fundovaně polemizovat. A i kdyby to byla pravda, příběh je vystavěn skvěle a neměl bych mu to úplně za zlé.

Narozdiel od iných kníh o literatúre, ktoré som doteraz prečítala, má táto jednu ohromnú prednosť. Venuje sa hŕstke kníh poriadne do hĺbky a nie chaotickým telefónnym zoznamom pozostávajúcim z milióna (ne)známych diel. Vďaka tomu je Svět ve slovech kniha prehľadná a čitateľ sa v nej nestratí. Vzadu sa navyše nachádza poriadne dlhý výpočet zdrojov, z ktorých autor čerpal. Pokiaľ ide o vybrané diela, šlo o zmes kníh, ktoré som poznala skvelo, knihy, o ktorých som aspoň čosi tušila a knihy, o ktorých som nevedela vôbec nič. To však asi záleží na literárnych znalostiach každého z nás. Mojou najobľúbenejšou kapitolou zostáva tá o prvom románe (Príběh prince Gendžiho od Murasaki Šikibu). Nemôžem si prestať predstavovať spoločnosť, v ktorej sa všetko točí okolo poézie. Úprimne, keby mi niekto rozkázal umyť podlahu v rýmoch, počúvla by som ho podstatne ochotnejšie, ako teraz.