O nezvyčajných ľuďoch a písacích strojoch

Ruku na srdce, kdo z nás kdy netoužil vydat knihu. Tom Hanks po letech filmařské dřiny si tenhle sen splnil, a jak přistupuje k herectví, tak působí i jeho prozaická tvorba – profesionálně. Jenže jako by v tom nebylo víc; autor se nesnaží o povídky pointové, ale pocitové. Naneštěstí ne vždy ty emoce dokáže zachytit jinak než kýčovitě. Navíc je to celé hodně americké – v podstatě nemine povídka, v níž by bezděčně nezaznělo, jak je USA skvělý stát, národ, myšlenka. Lépe řečeno byla, protože minulost má Tom Hanks raději než současnost. A ještě něco má rád. Psací stroje. Nejlepší vynález od dob knihtisku, který vám nejen spraví pochroumané ego, ale také zachrání manželství, přátelství, rodinu a vůbec cokoliv, na co si vzpomenete. Celkově milá Slepičí polévka pro moderní dobou unavenou duši, která rozhodně neurazila, ale ani ničím nepřekvapila. Z povídek mi v hlavě nejvíc utkvěly Propagační kampaň ve Městě světel a Kdo je kdo, v nichž autor zúročuje vlastní zkušenosti z filmařského průmyslu.

Tak tedy název knihy skutečně neklame, povídky jsou neobvyklého typu. Jak by řekl Jára Cimrman: krok stranou. Čtenář očekává, že se něco stane v ději, který se rozvíji. Ale ono ne, nestane se nic a povídka se zcela nečekaně ukončí. Nemohu tedy říci, že by se mi povídky nelíbily, ale jsou prostě "jiné". Jako bych začala vyprávět, že mi vlétla vosa do pití, člověk by očekával, že budu pokračovat o tom, jak mne bodla v krku, dusila jsem se, skončila jsem v nemocnici. Ale ne, místo tohoto konce bych řekla, že jsem ji teda vytáhla a šla spát. Přiznávám, že nebýt autora, kterým je můj oblíbený herec, knihu bych patrně nečetla a nebo nedočetla, není to úplně můj typ. Ale na druhou stranu, když už jsem knihu z úcty k herci dočetla, byla jsem fakt ráda. Některé příběhy byly skutečně překvapivé. Tedy nebýt mého oblíbence by kniha měla asi o hvězdičku méně.