Ztracená země

„Papírový reset vztahů Ruska s USA, jak si všiml historik Arthur Rachwald, byl nakonec pouze další epizodou v dlouhé řadě tendenčních zlepšení vztahů Moskvy se Západem, které se v historii periodicky opakovaly a byly ruskou elitou zištně využívány k získání času a prostoru pro rozvoj vlastní ruské domácí i zahraničněpolitické agendy. Rusko tak mělo bohaté zkušenosti s nasazením přívětivé masky líbivé pro naivní Spojené státy – a pro Západ jako celek. Pod vstřícnou maskou se však rozvíjely ambiciózní mocenské plány, neslučitelné se západními představami o přátelském Rusku.“ „Právě mnohovrstevná tragédie devadesátých let je zásadní pro pochopení ruské společenské poptávky po osobě jako Putin; po politikovi, který svou agendu explicitně postavil na kritice sdíleného ruského traumatu devadesátých let a přišel s alternativní vizí znovu mocného Ruska.“ „Američané a do značné míry také Evropané nedokázali pochopit hloubku ponížení, kterou Rusové cítili po ztrátě svého impéria.“ Název knihy je velmi výmluvný. Rusko je ztracená země. Autor předkládá výklad moderních dějin Ruska se zaměřením politický systém. Na úvod je třeba poznamenat, že práce je to velmi podobná knize „Všichni muži Kremlu“ od Michaila Zygara. Scherf svou práci podobně strukturuje a na Zygara se často a v mnohém odkazuje, přesto obsahuje mnohé, co Zygar pomíjí, zejména místy lehce odlišný západní pohled. Premisou knihy je neschopnost západu Rusku jakkoliv porozumět, porozumět ruské národní mentalitě, zejména zcela chybná aplikace západního způsobu přemýšlení a západních pravidel morálky na chování Ruska a jeho představitelů, a v neposlední řadě naprostá neschopnost, hraničící až s hloupostí a naivitou, západu toto chybné vnímání Ruska v průběhu posledního století jakkoliv korigovat. Příběh začíná zcela pochopitelně v devadesátkách, pro Rusko naprosto tragických, kde lze nalézt původ mnohého, avšak ani zdaleka ne veškerého současného Ruského marasmu. Zaujala mě přímá účast amerických ekonomických poradců v Moskvě při návrhu a implementaci ekonomických reforem po rozpadu SSSR, nebo jinak snaha o implementaci západních kulturních norem na Ruskou životní realitu, ve světle dalšího textu knihy předem odsouzeno k nezdaru. Tenhle střípek dějin jsem vůbec neznal. Dále pokračuje ve výčtu dalších dějinných událostí: předání moci Putinovi, konsolidace moci a postupný odklon od pokusů o liberalizaci, válka v Gruzii, Jižní Osetie, výměna Putin – Medveděv, opět chvilkové tání a následný rychlý propad do příkladné despocie, pak již Ukrajina a barevné revoluce, obsazení Krymu a vyvolávání nestability na východě Ukrajiny. Výklad sleduje podobnou linii jako u Zygara, v detailech je však odlišný, předkládá odlišné závěry, odlišné motivace. Scherf se hodně zaměřuje na kulturněpolitické a morální historické rozdíly mezi východem a západem, pramenící z patrimoniálního systému, který v Rusku fungoval po staletí. K tomuto lze vysledovat mnoho ze současných ruských patologií. Z pohledu politologie se autor hodně věnuje vytváření a konsolidaci ruské „řízené demokracie“, což je samozřejmě jen eufemismus pro klasickou východní despocii. Dále též vytváření nových národních a historických mýtů – např. nekončící Velká vlastenecká válka a implementace tohoto do současného konfliktu se Západem. V knize je však mnoho dalších komentářů k mnoha dalším tématům, zmíním ještě tolikero naprostou ruskou fascinaci „fašismem“. Na závěr malé srovnání mezi Scherfem a Zygarem s ohledem na „co číst?“. Původně jsem chtěl dát doporučení spíš ve prospěch Zygara, jelikož se zdá být autentičtější – přeci jen je to Rus, navíc je v popisu událostí výrazně detailnější. Scherf naopak často ze Zygara vychází, v mnohém se opakuje, nepůsobí to příliš originálně. Na druhou stranu předkládá někdy velmi osvěžující výklad událostí a pochopitelně události komentuje s větším časovým odstupem, což je zjevná výhoda. Po znovu projití poznámek zájemcům doporučuji přečíst obě. Obě se vzájemně doplňují, Zygar nabízí východní pohled, Scherf naopak pohled západní. Už jen tohle stojí za porovnání. V každém případě jde o slušný pohled na mentalitu ruské vládnoucí elity, a vlastně pohled na mentalitu Rusů obecně. Kniha je přístupná, psána lehkou formou, kapitoly jsou krátké, přehledné. Nebál bych se knihu doporučit i naprostým laikům, zájemcům o dění na východě. „A podobně jako dítě na pískovišti, které nezná lepší způsob, jak si zjednat respekt, než křik a skákání po cizích bábovičkách, vstoupilo znovuzrozené Rusko do mezinárodní scény. V blízkém zahraničí si začalo křikem a dupáním vymáhat vážnost. Američané tak nalezli Rusko plné starých imperiálních ambic. Zemi odhodlanou „obnovit svou vojenskou moc a maximalizovat svůj vliv v postsovětském prostoru, aréně, kterou Rusko vnímalo jako přirozenou sféru svého zájmu.““

História Ruskej federácie po rozpade Sovietskeho zväzu, s tendenciou o zohľadnenie ruského naratívu opisovaných udalostí. A to bez toho, aby bolo za svoje prešľapy nekriticky ospravedlňované, pretože, ako v úvode upozorňuje autor: "Porozumět Rusku však neznamená schvalovat jeho kroky a už vůbec ne je podporovat." Scherf sa pritom nestránil poukázať aj na početné chyby, ktoré v ekonomickej (Sachsova "šoková terapia") a politickej (naivný či povýšenecký prístup, často zosobnený samotným prezidentom USA) sfére napáchali elity Západu. V konečnom dôsledku tak aj oni prispeli k sformovaniu "vertikály moci" na čele s Putinom, ktorá sa po skonsolidovaní proti Západu obrátila. Pri letmom pohľade do histórie však aktuálne agresívne správanie Ruska nemôže byť prekvapením: "Revizionistické a expanzivní Rusko nebylo ničím novým. Pět století imperiální historie, sedm desetiletí ideologické války a čtyřicet let snahy o vojenskou dominanci nad světem z Ruska vytvořily zemi, pro niž je agresivní zahraniční politika normou, nikoliv deviací. Nebyla dílem Putina ani jeho režimu. Její kořeny sahají dále do minulosti a hlouběji do podstaty ruské státnosti i ruského národa. Putinův režim dal průchod preferencím a nárokům, které prostupují ruskou elitou i společností." V konečnom dôsledku tak vychádzajú pôvodné predstavy o možnosti exportu liberálnej demokracie do Ruska a jeho ukotvenie v európskom civilizačnom priestore ako naivne optimistické: "Rusko nikdy nedokázalo vytvořit, udržet a rozvíjet kapitalistickou demokracii západního střihu. Všechny dosavadní moderní ruské režimy přímo ohrožovaly západní modely správy státu a s nimi související hodnoty. Bolševické Rusko instrumentalizovalo politický teror a exportovalo nesvobodu. V Jelcinově hroutícím se státě vzkvétal organizovaný zločin, zatímco armáda válčila s vlastními obyvateli. Putinovo Rusko postavilo svou vlastní identitu na opozici vůči dominanci Spojených států s jejich údajnou politickou arogancí a dekadentními hodnotami. Rusko samo se těchto ambic nevzdá. Je proto pro USA a pro kolektivní Západ ztracenou zemí." V rámci žánru za mňa knihu roka 2024. Svojou kvalitou, postavenou na citáciách početných verejne prístupných zdrojov, ma Filip Scherf, v pozitívnom zmysle, prekvapil. Obzvlášť s ohľadom na to, že ide o jeho autorskú prvotinu.