Zmluva s vodou

Velkolepá a spletitá sága, mapující život v Indii ve 20.století. Autor, povoláním lékař, nám vypráví poutavý a čtivý příběh rodiny z indického Parambilu, kdy se čtenář ztotožní s hlavními hrdiny a spoluoprožívá jejich osud na stránkách knihy. A těch stránek je bezmála sedmset a občas i já měla pocit, že ztrácím dech, ale dočíst se k dojemnému a překvapivému konci stálo zato. Krásné, i když náročnější čtení, je poctou životu v Indii a holdem naději. Impozantní román!

„Nemáme děti proto, abychom si plnili své sny. Děti nám umožňují opustit sny, které nám nikdy nebylo souzeno naplnit.“ Tak tahle sedmisetstránková kniha mi dala zabrat tak jako žádná jiná, a že už jsem takových „bichlí“ četla povícero, naposledy třeba Osmý den pro Brilku. I tam jsem musela občas „utéct“ k jiné knize lehčího žánru a provětrat si hlavu, ale tohle bylo jiné čtení, prostě potřebovala jsem vždy po nějaké stovce stran vypnout, ale vypnout od čtení jako takového, a nechat si hlavou proplouvat obrazy a děje, které jsem právě přečetla. Možná poprvé jsem chápala naše děti, začínající čtenáře, pro které je četba téměř fyzicky namáhavá a kterým nedokážu věrohodně vysvětlit a přesvědčit je, že čtení je přece úžasná zábava a oddech . . . Krásný příběh, zajímavé životy, obdivuhodné charaktery. Na rozdíl od jmenované Brilky tady lidé víc bojovali s přírodními podmínkami a živly, a méně často se tady lidem ubližovalo ve jménu ideje a režimu. I boj proti britské nadvládě v Indii je tady pojímán spíše okrajově, víceméně nekonfliktně. O to více se autor věnuje lidem a událostem v Parambilu, změnám, které se v této odlehlé části Indie udály za 77 let, což je přesně období mezi první (1900) a poslední kapitolou (1977). Příběh je zalidněn mnoha postavami a já jsem místy měla problém se na ně upamatovat, zařadit je. Nic takového ovšem nehrozilo v glasgowské větvi příběhu, Digby byl jediný a jedinečný, podobně Rune a jeho azyl u sv. Bridget byl nezaměnitelný. Dlouho mi nebylo jasné, kde se tyto dvě větve potkají, a když se to stalo, tajil se mi dech. Takže těžký kus, jak říkáme v našem čtenářském kroužku, ale určitě stojí za přečtení. Četla jsem už několik knih o indické historii - naposledy Cena cti, skvělá byla Královna rebelka a asi nejvíce mě oslovila Křehká rovnováha - ale přečtení žádné z nich mě nestálo tolik sil. „Když člověk žije sám, zůstává i ten nejhlasitější smích nepovšimnut, takže není o nic lepší než ticho.“