The Covenant of Water

Tato kniha byla úplně poslední, kterou jsem si s sebou vzala na letošní dvoutýdenní dovolenou na Madeiru a která mne zároveň tak trochu potrápila. Příběh dívky a později ženy Big Ammači mne sice zaujal hned od prvních stránek, jenomže později autor připojil druhou dějovou a časovou linku - a já jsem se s tím, jak se všechno začalo rozvíjet a objevovaly se stále nové postavy, začala pomalu, ale jistě lehce v ději ztrácet. Vyprávění bylo na můj vkus rozvláčné, i když zároveň chápu, že u tak rozsáhlé ságy asi nebylo možné to napsat jiným způsobem. Na úplném začátku je dvanáctiletá dívka Mariamma provdána za o hodně staršího muže, vdovce. Ten už má malého synka, a ona o oba dobře pečuje. Až po několika letech je manželství naplněno a po určité době mladá žena porodí dcerku. Bohužel však dojde k obrovskému neštěstí - a chlapec, kterého Mariamma miluje dost možná více než své vlastní dítě, tragicky umírá... Jak už jsem uvedla výše, autor poté rozvinul ještě další osudy, týkající se jiných postav a odehrávající se o něco později. Čtenář ovšem tuší - a opravdu se tak stane, že se ve finále cesty oněch mužů a žen protknou. Na závěr tedy knihu hodnotím poctivými čtyřmi hvězdičkami, oceňuji především, jak se autorovi umně podařilo poskládat celý příběh dohromady. A také z toho důvodu, že se jinak jednalo o krásné vyprávění - a kniha nemůže za to, že mi úplně nesedla ;-).

„Nemáme děti proto, abychom si plnili své sny. Děti nám umožňují opustit sny, které nám nikdy nebylo souzeno naplnit.“ Tak tahle sedmisetstránková kniha mi dala zabrat tak jako žádná jiná, a že už jsem takových „bichlí“ četla povícero, naposledy třeba Osmý den pro Brilku. I tam jsem musela občas „utéct“ k jiné knize lehčího žánru a provětrat si hlavu, ale tohle bylo jiné čtení, prostě potřebovala jsem vždy po nějaké stovce stran vypnout, ale vypnout od čtení jako takového, a nechat si hlavou proplouvat obrazy a děje, které jsem právě přečetla. Možná poprvé jsem chápala naše děti, začínající čtenáře, pro které je četba téměř fyzicky namáhavá a kterým nedokážu věrohodně vysvětlit a přesvědčit je, že čtení je přece úžasná zábava a oddech . . . Krásný příběh, zajímavé životy, obdivuhodné charaktery. Na rozdíl od jmenované Brilky tady lidé víc bojovali s přírodními podmínkami a živly, a méně často se tady lidem ubližovalo ve jménu ideje a režimu. I boj proti britské nadvládě v Indii je tady pojímán spíše okrajově, víceméně nekonfliktně. O to více se autor věnuje lidem a událostem v Parambilu, změnám, které se v této odlehlé části Indie udály za 77 let, což je přesně období mezi první (1900) a poslední kapitolou (1977). Příběh je zalidněn mnoha postavami a já jsem místy měla problém se na ně upamatovat, zařadit je. Nic takového ovšem nehrozilo v glasgowské větvi příběhu, Digby byl jediný a jedinečný, podobně Rune a jeho azyl u sv. Bridget byl nezaměnitelný. Dlouho mi nebylo jasné, kde se tyto dvě větve potkají, a když se to stalo, tajil se mi dech. Takže těžký kus, jak říkáme v našem čtenářském kroužku, ale určitě stojí za přečtení. Četla jsem už několik knih o indické historii - naposledy Cena cti, skvělá byla Královna rebelka a asi nejvíce mě oslovila Křehká rovnováha - ale přečtení žádné z nich mě nestálo tolik sil. „Když člověk žije sám, zůstává i ten nejhlasitější smích nepovšimnut, takže není o nic lepší než ticho.“