Zkouška Sirén

Zkouška Sirén je bezesporu sbírka jazykově vynalézavá (byť i v tomto ohledu se tu často opakují různá schémata pracující třeba s polysémií nebo neotřele podanou popisnou výčtovostí), ale příliš mi nesedla. Byť má zjevné ambice nabídnout kreativní popis světa, básnicky hravé vidění (skutečně je to taková "zkouška Sirén": toho, jak různě více či méně umně dovedou zapět), četlo se to těžkopádně, nevtáhlo mě to a prokousával jsem se tím několik dní nikoli proto, že by tu byly sdělovány myslitelsky náročné, hluboké obsahy, ale prostě mě to čtenářsky nechytlo – obrazností ani celkovým „fikčním světem“ této lyriky. Čímž nechci říct, že autorka nemá obdivuhodnou slovní zásobu či postrádá schopnost pracovat s jazykem. Ten problém, který s její tvorbou v této sbírce mám, vězí jinde: chybí mi tam (a omlouvám se, že pro to opět nemám lepší a méně vágní výrazivo) vnitřní nutnost, naléhavost té poezie. A taky autenticita. Básnířka mě zkrátka ani v jednom textu nepřesvědčila, že vyvěral z její naprosté potřeby napsat jej a napsat jej právě takto. A že jej jaksi nemohla nenapsat. Do hlavy a srdce jí samozřejmě nevidím, svědkem tvůrčího zápolení jsem nebyl, reflektuji jen, jak to na mě působí čtenářsky, potažmo spíš tedy nepůsobí. A je mi samozřejmě jasné, že to není jediný možný modus vzniku a existence poezie (a pochopitelně ani záruka, že poezie takto vzniklá bude kvalitní), jenomže pak je tu vždy riziko, že to bude jen takový špás, jazykově-intelektuální hrátky. A to je pro mě, mám-li četbě takové poezie obětovat svůj čas, málo. Za nejlepší básně sbírky pokládám spíše ty kratší a pak ty, za nimiž lze vysledovat nějakou příběhovou či prožitkovou linku (např. Milka, poď; Řekni: odkdy dokdys mě miloval?; Tak; Píšeš, že je ti smutno; Prázdný dům). A jakožto ukázku uvedu jednu z nich – svou melancholickou ironií (aspoň tak to čtu), naivizující perspektivou, ale i formální strukturou ve srovnání se zbytkem knihy dosti odlišnou: Tak Já jsem tak sám, že je vedle mne pořád volno. Jsem tak sám, že s nikým nemohu prolnout. Jsem tak sám, že je vzduch kolem řídký. Jsem tak sám, až slyším v kabátu nitky. Jsem tak sám, že bych moh máchat rukama, však trefil jen prázdnotu. Jsem tak sám, až sebe moh bych oklamat, že ty jsi tu.

Spousta slov zdánlivě o ničem. Čestnou výjimkou je V zimě se les stává průkazkou, dokladem sebe sama. Autorka většinou neposkytuje klíč k pochopení své tvorby. Nahodilá spojení neumožňují prožívat děj, nenavodí atmosféru, ve své zdlouhavosti nudí. Veršům se nedostává krásy, zato však patvaru lásy. Když jsem na něj narazila prvně, domnívala jsem se, že se jedná o tiskovou chybu, což by byla snesitelnější varianta.