Už žádný verše o zvířátkách

náhodně otevřu knihu Už žádný verše o zvířátkách asi tak uprostřed a co vidím - báseň o zrzavém kocourovi... no nic, snad si zde vyberou tu svou nejoblíbenější nejen dismančata... mne nejvíc zaujaly "Záložka" Petra Borkovce, "Studna" Radka Štěpánka a verše Robina Krále "Poslouchat rodiče, jak se hádaj"

Líbí se mi tam básně, které vyslovují pocit obecnější než jen zmatky dospívání. U básní Jonáše Hájka, They Sedmidubské, Terezy Bínové nebo Lubomíra Tichého mám pocit opravdově prožívané autentické emoce, ve které se můžou najít dospívající, ale nejen oni. Sáhly na mě. Nejsilněji je zastoupené téma hledání identity a převažuje přímé pojmenování. S lyrickým zjemněním vnímání a zastavením času přijde Borkovec a Murrer (i Jan Škrob), černou linku lynchovského podvědomí nechá do knihy vtéct Řehák a králem vcítění do dítěte v nepohodě je tu pro mě Robin Král s básní Poslouchat rodiče, jak se hádaj. Přesvědčivá je třeba i bilancující dívka Marty Jirousové a další. Líbí se mi, jak velkou roli hraje ve sbírce příroda. Jako by se dospívající v očích básníků ještě trochu rozhodovali, zda nechtějí patřit do světa stromů či divokých vlků více než do světa dospělých.