Žízeň po životě

Strhující román a kdybych mohl dát někdy víc hvězdiček, tak tady by to bylo právem.

Je to asi klišé, ale van Gogha mám z malířů nejraději, ač oblíbenců mám jinak bezpočet. Takže Žízeň po životě jsem nakonec nemohl vynechat. Na jednu stranu je to velice čtivě napsaná kniha shrnující příjemnou formou Vincentovu uměleckou a životní cestu... Strašně mě bavily kapitoly o Borinagi - mezi horníky. Citlivě napsané, z jejich života čtenář cítí až fyzickou bolest... A také kapitoly o Paříži jsou skvostné - šílenství umělců a jejich vrtochy působí nádherně bizarně a člověka tyhle anekdotické popisy prostě baví, zvlášť když jsou o lidech, jejichž práci zná a obdivuje... Na druhou stranu, nejpozději při nich by si čtenář měl uvědomit, jak je kniha silně romantizující a tak by ji měl taky vnímat. Nejde o životopis rekonstruující van Goghův život, ani život společnosti kolem (ať byl zrovna v jakékoli). Přes krásné vykreslení Vincentova vztahu s bratrem Theem a přes to, že Theovi Stone přiznává nekonečné zásluhy, nezapomínejme, že Žízeň po životě je fikce (ač podle doslovu autora by Stone asi nesouhlasil; historickým nepřesnostem se však nevyhnul, např. v tom, co byl Vincentův poslední obraz atd). Míře inspirace realitou navzdory. Navíc nevyhnutelně "zastaralou realitou", neb historikové stále aktualizují poznání o malířově životě... O jiné věci se zase vedou spory a autor se musel na jednu stranu přiklonit... To je vše v pořádku, bez toho psát beletrii nelze. Co mi však na románu vadí, jsou občas přílišné časově skoky (bez přípravy, bez grafického vyznačení... jako by sazeči zmizel odstavec či několik stran), dále místy nerealistické dialogy a chování postav (zejména častá příprava na to, že si uřízne ucho, skrz dialogy s prostitutkou Rachel; zrovna okolnosti tohoto činu jsou historický snad nejspornější, přinejmenším nejčastěji diskutované)... nejhorší ovšem byla snová kapitola, v níž Vincenta navštíví múza a odhalovatelka budoucnosti. Nejen, že se do poetiky románu strašně nehodí a trčí, autor tu navíc táhne Vincentovu nevědomost několik stran a snaží se napínat čtenáře, který už ale dávno ví, co se děje a autorova snaha o napětí je pak spíš otravná... Celá tahle kapitola navíc zavání nepovedenou snahou dojmout, protože zbytečně tlačí na pilu. Kromě těchto vad musím ale říct, že jsem si čtení knihy užil, ač na těch výhradách trvám. Stone byl jinak zručný vypravěč, příjemně obrazotvorný, a já jsem rád, že mě provedl Vincentovým románovým životem od Londýna přes Nizozemí, nuzné doly a divokou Paříž až na malířův osudový venkov.