Agónia a extáza

Výjimečná kniha o výjimečném člověku. Michelangelo byl mimořádný umělec a jeho díla těší lidstvo stovky let. I tento román je nádherný. Musela jsem si dávkovat počty stran, které denně přečtu, abych knížku "nezhltla" během několika dní. Chtěla jsem si dopřávat nevšední zážitek z četby co nejdéle. Ušetřený čas jsem věnovala vyhledávání a prohlížení Michelangelových soch a maleb. Také jeho básně mě nadchly. Zaujalo mě však (a nepříjemně překvapilo), jak se k němu chovala jeho rodina, zejména otec. Jsem z románu nadšená. Vše podstatné už napsali čtenáři přede mnou. Opakovala bych jejich názory. "Kdo pracuje s kamenem, musí být stejný jako kámen: hrubý navrch a uvnitř čistý." (str. 203)

Ohromný román, obsahem i objemem, ale samozřejmě především osobností, kterou líčí v průběhu skoro celého jejího života. Nejvíce se mi líbila první část, to puzení k dolování toho, co je zatím skryto v mramoru. David byl a je vpravdě obrovsky úchvatný. Schopnost (i když ne zrovna přímo ochota) dát se i do bronzových plastik (lze vůbec tenhle pojem použít pro bronz?), vyžadujících zcela jiný přístup i jiné postupy, poté malování a nakonec i architektury, byla obdivuhodná (i když okolím a dobou asi hodně vynucená). Do fresek na stropě Sixtinské kaple se mu hodně nechtělo, to mne překvapilo, než se to vysvětlilo: jen dokud nedostal a neprosadil vlastní nápad a nevytvořil další úžasné dílo. Pak už s ním hodně zmítaly politické a církevní vlivy, jen těch papežů na stolici co se vystřídalo (a snad se všemi se více či méně potkal), válek co vedli, a současně Medicejští a Florencie, to vše jej výrazně ovlivňovalo. Z románu mám teď celkem jasnou představu o vzhledu a charakteru Michelangela - jakkoli mne Stoneův popis hodně překvapil: malý drobný chlapík byl schopen se ohánět kolem bloků mramoru tak, že by to nikdo nečekal; laskavý ke svému okolí, celoživotní podpora pro celou svou rodinu ve Florencii, bez hvězdných manýrů (odtud poněkud konfliktní vztah s dalšími génii té doby, Leonardem i Raffaelem, kteří žili a tvořili zcela jinak), skoro asexuální, ale byla i platonická i završená láska, byť dával přednost (aspoň v zobrazování) mužským tělům (ostatně propadl i nevýslovné kráse jednoho mladičkého šlechtice, kterému věnoval své nejlepší sonety). Nezbývá než věřit, že Stone nám ten v zásadě velmi pozitivní obraz velkého umělce-génia zprostředkoval podle pravdy, tedy dostupných pramenů, a moc ho nepozlatil a nás čtenáře nelakoval. Ale právě titul románu, ta agónie na jedné straně a extáze na druhé, jsou jako extrémy trochu v rozporu s vylíčenou mírumilovností Michelangelovou. Jistě, když se ponořil do práce, skoro nejedl, nespal a nemyl se, ale mně to vlastně připadalo "normální" s ohledem na jeho geniální tvůrčí elán... Překvapivé také je, že se dožil při své fyzicky (i psychicky) náročné práci, životosprávě i epidemiích neuvěřitelných 88 let. Pozn.: nejnovější vydání je zbytečně těžké do ruky, lehčí gramáž papíru by knize a zejména čtenáři prospěla, stejně jako odstranění zbytečných "obrazových příloh", které byly jen matoucími podivnými kolážemi M. nejznámějších děl. Každý se raději podívá na skutečná díla, aspoň v reprodukcích.