Život na houpačce

Děkuji paní Kulhánková, za vaši knihu, z které mrazí, za vaší sílu se s tím vším prát. Já jako matka tu sílu pořád někde doluju, ale po roce s dcerou s HPO už někdy nemůžu. Moje dcera zatím žije, ale nikdy nevím, jestli se neprobudím a najdu ji živou. Ale ostatní příběhy dětí s HPO jsou děsivé, ale dávají nahlédnout do svých niter. Pořád je naděje, že jednou bude lépe. A tomu pevně věřím … pro všechny hraničáře a jejich blízké. Máte můj obdiv.

V této knize najdete 22 příběhů lidí, kteří mají diagnózu hraniční poruchu osobnosti. Nemoc, které se také říká rakovina duše a není to jen deprese a úzkost, ale neskutečný pocit, že se tou hrůzou, která se ve vás odehrává, nemůžete ani nadechnout. Autorka nám tak přibližuje nemoc, o které mnoho lidí nemá ani tušení a je to zároveň diagnóza, kterou ani někteří zdravotníci neznají. Jelikož čtu ráda o lidských osudech, o psychice, nemocech, tak jsem se na tuto knihu velmi těšila, navíc jsem hraniční poruchu osobnosti (HPO) neznala. Bylo mi jasné, že to nebude lehké čtení, což se potvrdilo. Hned první stránky, první příběh a já jsem brečela jak želva. Prožívala jsem společně s Martinou příběh, který si vůbec nedokáži představit. Při čtení mi kolikrát běhal mráz po zádech, měla jsem husí kůži, slzy v očích. Emoce pracovaly, bylo mi smutno, úzko. Navíc i díky tomu, že jsem matka, tak to pro mě bylo kolikrát ještě o něco těžší čtení. Je skvělé, že autorka šíří osvětu o HPO, protože věřím, že spoustě lidí to může pomoci, zjistí, že nejsou sami, nebo si třeba lépe pomohou stanovit, co jim vlastně je. Určitě se podívejte i na instagramové stránky autorky @zivot_na_houpacce V knize jsou použity ilustrace autorčiny dcery a celá knížka tak dostává ještě hlubší rozměr. Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, dozvěděla jsem se pro mě spoustu nového a seznámila se s nelehkými osudy. Pokud i Vás zajímají nemoci duše, rozhodně si knížku přečtěte.

Neuvěřitelně silná kniha. Knížky s tímto počtem stran většinou přečtu během jednoho dne, tato mi zabrala týden. Téměř každá stránka mi vehnala slzy do očí, ovšem nejen slzy lítosti. Hlavně to byly slzy dojetí uroněné nad tím, jak i přes neskutečné strasti a problémy jsou autoři příběhů ochotni bojovat a nevzdávat se. Velmi inspirující lidé. Mají můj plný a právoplatný obdiv nejen za to všechno, ale i za to, že se rozhodli otevřít čtenářům a o svůj často velmi niterný a citlivý příběh se podělit. Děkuji také paní Kulhánkové za to, že neustále plná síly bojuje za hraničáře a postupně napomáhá destigmatizaci HPO; že celý tento projekt dotáhla k velmi zdárnému konci a v neposlední řadě za to, jak neskutečně milým člověkem je.

Jedním slovem síla. Tohle si přečtěte, pokud sami s tímto onemocněním bojujete. Tohle si přečtěte, pokud s ním bojuje někdo z vašich blízkých. Tohle si přečtěte i jen tak, abyste věděli, že život může někdy bolet.

Ne nadarmo je HPO nazývána rakovinou duše. Některý příběhy, který jsou zde odvyprávěny nedopadnou. Oč hůře, protože se jedná o děti, za který už mluví ti, co po nich zůstali. Většinou mámy. Ti co s touto diagnózou bojují dál, žijí život na horské dráze. Nahoru, dolů, většinou tedy v té druhé variantě. Sebepoškozování, těžký deprese, prudký změny nálad a bohužel častý sklony k sebevraždě. Smutný, hodně smutný. Příběh maminky, která ztratila syna Míšu, ač dělala všechno možný i nemožný, je hodně emotivní. Smekám před samotnou Martinou Kulhánkovou, která si prošla tou samou drsnou životní zkušeností a vyzkoušela pro záchranu Anety úplně všechno. Léky, stacionáře, hospitalizace. A najednou konec, prázdno. Aneta odešla bez rozloučení. Knížka, která rozhodně stojí za přečtení, protože na jejím konci si nakonec řeknete, že třeba ta blbá nálada, co dneska máte, je vlastně ještě docela fajn.