Žena bez promile

Za mě super v tom že to není jenom nějaký líbivý dojemný příběh něčího života, ale je to plné konkrétních postupů. Ano, plné konkrétních postupů, které fungovaly autorce a nemusí být úplně přenositelné Takže je tam spousta jógy, meditace ,dechových cvičení atd. Také má pravdu v tom, že Anonymní alkoholici, jakožto společenství vytvořené bílými muži před 70 lety, je vážně poněkud zastaralý koncept. A také má pravdu v tom, že je blbost léčit se umenšování svého ega a budováním podrobení, když to bylo právě to, co vás dohnalo k pití. Nesouhlasím, že by se ale poslední řečené týkalo jen žen. Chlastem se kompenzuje, vyplňuje. Nějak mi to nesedí k přebujelému egu a nafouklému sebevědomí. Ale rozhodně to bylo zajímavé číst.

Holly Whitakerová nenabízí další z řady příruček, jak „přestat“, ale spíše chirurgicky přesnou a zároveň hluboce lidskou pitvu naší kultury, která nás naučila pít i ve chvílích, kdy jen toužíme dýchat. Její styl je fascinujícím hybridem syrového svědectví a břitké společenské analýzy, kde se intimní detaily o tichu po opilých večerech mísí s kritikou systémů, které ženskou sílu raději uliční vinným střikem. Čtení Ženy bez promile ve mně zanechalo pocit mrazivé jasnosti, jako když se po letech strávených v mlze konečně rozestoupí mraky a vy poprvé uvidíte krajinu svého života v její skutečné, nepříkrasné podobě. Ta kniha je jako ostrý střep zrcadla nalezený na dně prázdné lahve – řeže do živého, ale právě díky té bolesti se člověk konečně probouzí z kolektivní hypnózy „alkoholických období“. Whitakerová nás jemně, ale s nekompromisní intelektuální převahou vede k poznání, že abstinence není asketický trest, ale radikální akt sebepřijetí a návrat k vlastní vnitřní integritě.