Žena Abstinentka

Za mě super v tom že to není jenom nějaký líbivý dojemný příběh něčího života, ale je to plné konkrétních postupů. Ano, plné konkrétních postupů, které fungovaly autorce a nemusí být úplně přenositelné Takže je tam spousta jógy, meditace ,dechových cvičení atd. Také má pravdu v tom, že Anonymní alkoholici, jakožto společenství vytvořené bílými muži před 70 lety, je vážně poněkud zastaralý koncept. A také má pravdu v tom, že je blbost léčit se umenšování svého ega a budováním podrobení, když to bylo právě to, co vás dohnalo k pití. Nesouhlasím, že by se ale poslední řečené týkalo jen žen. Chlastem se kompenzuje, vyplňuje. Nějak mi to nesedí k přebujelému egu a nafouklému sebevědomí. Ale rozhodně to bylo zajímavé číst.

Kniha Žena bez promile mě zaujala už samotným tématem, protože mám ráda víno a vidím, že alkohol je u nás pořád braný jako něco úplně normálního, společenského a vlastně téměř automatického. Člověk si často ani neuvědomí, jak moc je pití alkoholu obsáhlé v našem běžném životě – oslavy, večírky, odreagování po práci, víkendy s přáteli. A právě na tohle autorka hodně poukazuje. Není to klasická motivační kniha plná zákazů, strašení nebo drastických příběhů. Naopak. Celé je to postavené spíš na změně přemýšlení o alkoholu a na snaze pochopit, proč vlastně pijeme a co nám to dává – nebo spíš co si myslíme, že nám to dává. Hodně se mi líbilo, že autorka netlačí na sílu stylem „musíte vydržet“, ale snaží se člověku postupně přenastavit pohled na alkohol samotný. Kniha obsahuje spoustu konkrétních rad, úvah i různých pohledů na to, jak s pitím skončit nebo ho minimálně přehodnotit. Zabývá se tím, jak si obhájit nepití před okolím, jak fungovat ve společnosti, kde je alkohol téměř všude, nebo jak zvládat situace, které jsme si dřív automaticky spojovali s pitím. Samozřejmě ne všechno sedne každému, ale myslím, že právě množství různých přístupů je na té knize zajímavé. Je ale potřeba říct, že kniha je hodně cílená na ženy – hlavně mladší, moderní ženy z města, pro které jsou bary, odpolední prosecco nebo večerní drinky běžnou součástí života. Alkohol je často určitým společenským statusem nebo součástí identity. V tomhle je kniha hodně americká, což bylo místy dost cítit, ale hlavní myšlenky jsou podle mě přenositelné prakticky kamkoliv. Velkou část knihy tvoří samotný příběh autorky. Vlastně nejde jen o „návod jak nepít“, ale spíš o její osobní zpověď – co ji k alkoholu vedlo, co jí pomohlo přestat, jak se postupně změnila a co musela ve svém životě přehodnotit. Snaží se v knize předávat vlastní zkušenosti dál. Zajímavé bylo i to, že vše doplňuje různými výzkumy, statistikami a rozbory. Autorka se hodně vyjadřuje k Anonymním alkoholikům, které vnímá spíš jako zastaralý model, který nemusí fungovat pro každého, a hledá jiné cesty, které jsou podle ní bližší současnému životu a psychologii dnešních lidí. Styl psaní mi přišel čtivý a zajímavý, i když někdy možná až moc popisný. Některé části byly hodně zdlouhavé a měla jsem pocit, že se určité myšlenky opakují pořád dokola. Na druhou stranu právě díky tomu kniha působí hodně osobně a autenticky. Celkově mi Žena bez promile přišla zajímavá hlavně tím, že nenabízí jednoduché moralizování, ale snaží se otevřít debatu o tom, proč je alkohol v naší společnosti tak samozřejmý a proč je pro mnoho lidí vlastně tak těžké si připustit, že bez něj mohou fungovat možná ještě lépe. Myslím, že i lidem, kteří sami problém s alkoholem nemají, může dát docela dost podnětů k zamyšlení.