Železné srdce

Drsná historická fantasy, ve které není nouze o rabiáty a magii. Martin Sládek však své vyprávění staví striktně na lidech a jejich činech, přičemž Paříž 10. století mu dává dostatek munice k rozpoutání atraktivní zápletky. První housle přitom opět hraje zádumčivý viking Harald, pro kterého je každý nový kšeft jen otázkou peněz. Ovšem i on se pořádně zapotí při dvoudenní honičce v uličkách královského města Franků, protože zdánlivě jednoduchý případ únosu velvyslance Maurů se začne vinou zásahů proradných šlechticů, bohatých měšťanů a vysoce postavených kněží až nepříjemně podobat regulérní válce. Mám tenhle typ fantasy rád, když příběh nejde na ruku příliš mnoha výmyslům a realita drží hrdiny nohama pevně na zemi. Harald je přitom figurou, jež si snadno získá čtenářovy sympatie, byť to třeba nedělá nadupanými hláškami ale starou dobrou hrubou silou. Přijde mi, že čím víc si autor nehraje na velká dramata, tím jsou jeho příběhy více strhující, podobně jako raná díla Miroslava Žambocha.

Železné srdce disponuje dobře vykresleným historickým pozadím a ve své druhé části skvěle vygradovaným pátráním. Jeho největší předností jsou však postavy, o jejichž život se budete bát. Těžko knize něco vytknout. Příběh je oproti Hladové smečce mnohem propracovanější a vyprávění plynulejší. K hrdinům si najdete vztah velice lehce a snad jen zbytečně protahovaný závěr knize trochu škodí. Naopak vyprávění z pohledu Haralda jí dodává na autentičnosti. Místy si dokonce budete připadat jako byste hráli hru Kingdom Come: Deliverance. Citelně jsem však postrádal mapu Paříže. Pokud máte rádi detektivky Juraje Červenáka, nemůžete s novou knihou Martina Sládka sáhnout vedle. Připravte se však spíše na Sherlocka Holmese než na Ragnara Lothbroka. A vlastně ještě jedno velké plus Železné srdce má. Lze ho číst, i když neznáte předchozí autorovu tvorbu.

Železné srdce je kniha ke které se budu rád vracet. Postavy mají svou známou či neznámou historii, inteligenci, dovednosti, touhy a přání. Harald jakožto ústřední postava není další nechtěný Odinův syn, kterého je nemožné vidět krvácet nebo cítit strach. Je citelně smrtelný jako kdokoli kdo mu bohužel či bohudík zkříží cestu. Děj je podle mě příznačné přirovnat k emočnímu zábavnímu parku. Čtenář bude mít příležitost se uvolněně a při sklence vína kochat místy kde se mohly skládat básně o kráse žen. Ale je potřeba se připravit na variantu kdy bujarost okolí bude spíže volat po korbelu piva s mouchou, případně po loku něčeho zásadně silnějšího co by pomohlo uklidnit obracející se žaludek, možná i zahnat slzu v oku. Dějová linka samotná je zasazena vedle reálné historie. Tím zdravě tlačí na představivost každého milovníka fantasy co se mohlo skutečně odehrávat mimo psaný dosah známých i ztracených kronik? Stejně jako dnes se pravda o špinavé práci za oponou a v nejvyšších patrech jen stěží mohla dostat dál než k uším několika vyvolených. I pokud dolehla jen o kousek dál, bylo lehké ji nechat utopit ve staletích času který utekl. Ale, co kdyby?