Kniha je velice dobře a čtivě napsaná, děj odsýpá a člověk se nestačí divit, jak to mohlo těm klukům, teda jenom třem z nich, vyjít, když proti nim stáli tisíce vojáků s kulomety a další vojenskou technikou. Muselo to být opravdu šílený se takto dostat do západního Berlína a v tom právě hlavně tkví ta "frajeřina", která stála plno lidí zbytečně život. Otázka je, jestli je toto opravdu hrdinství. Mám ve velké úctě Josefa Mašína staršího i jeho manželku, oceňuji, co udělali kluci jako malí poškozením zbraní německé armády, ale tento "slavný" útěk, mi přijde jako dost sobecká záležitost, přesně jak je v knize několikrát psáno "no a co", bez ohledu na to, co se stane jejich příbuzným a kamarádům, které svým konáním vystavili utrpení, odsoudili je k životům ve vězení, nebo na okraji důstojnosti, pokud o život přímo nepřišli. Tím se v žádném případě nechci zastávat tehdejšího politického a soudního systému, jde mi jen o to, že pro vlastní sobecká rozhodnutí, nechali trpět ostatní - "no a co". Toto je však jenom můj názor a zde hodnotím knihu jako takovou, a ne činy bratří Mašínů a spol.

Tak jako mnoho lidí i já jsem dříve Mašíny spíš odsuzovala, zabili nevinné lidi. Po přečtení této knihy jsem svůj názor radikálně změnila. Ano, některé činy byly kontroverzní, ale v celkovém kontextu už vyznívají trochu jinak, asi nešlo jednat ohleduplně.. Život v komunistické totalitě rozhodně nebyl snesitelný pro Mašíny, chápu jejich touhu po svobodě. Navíc v sobě mají geny plukovníka Mašína, který patřil mezi nejbojovnější a nejstatečnější postavy naší historie. I jejich babička Emma byla bojovnice. Vyhrabala se dna, začínala od nuly, podařilo se ji nashromáždit určitý majetek, o který samozřejmě po roce 1948 přišla. A smekám před paní Mašínovou, vězněnou za nelidských podmínek v době, kdy umírala na rakovinu. Opravdu byly v té době mnohem horší tresty pro politické vězně a jejich blízké než pro masové vrahy. Líbil se mi i styl psaní spisovatele. Bylo to o činech i o pocitech. Ani chvilku jsem se nenudila i přes velký počet stran.