Knihy tohoto autora mám ráda, líbí se mi styl psaní i překvapení, která se v jeho knihách objevují. A tak když jsem zjistila, že vychází pokračování Klubu nenapravitelných optimistů, musela jsem si knihu přečíst. Tentokrát se příběh odehrává v průběhu dalších 40 let. Zjistíme, jak se dařilo nejen Michelovi, ale i některým členům klubu a asi nejvíc se kniha věnuje Franckovi. Jediné, co mě mrzí, že se Michel už v druhé půlce knihy skoro neobjevuje a taky, že některé postavy zmizely ze scény a my se nedozvíme, jak to s nimi dopadlo. "Nikdy nepůjčuje své knihy. Nikdy. Za žádných okolností. Zvláště ne ty, na kterých vám záleží, protože už je nikdy neuvidíte, míra návratnosti je nepřímo úměrná kvalitě románu. Ve většině případů přátelé ty knihy přečtou, zapomenou, že jim nepatří, a půjčí je jinému kamarádovi. Dávat z ruky musíte jedině špatné romány, co nestojí za přečtení, jednak si tím uvolníte místo v knihovničce, jednak vám to pomůže eliminovat přátele se špatným vkusem."

Druhý díl je dokonalé pokračování Klubu nenapravitelných optimistů, těžko říct, který je lepší. Kniha o hledání sebe sama, o přátelství, o lásce i bezohlednosti, jak se má člověk vlastně zachovat, aby svůj život žil v té Zaslíbené zemi, po které všichni touží, a která cesta na křižovatce života je ta pravá? Jak napravit své omyly, aniž bychom ublížili? "Nedokázal jsem dostat z hlavy, že by bývalo stačilo, aby někdo z nich Sašovi pomohl a jeho život mohl vypadat jinak. Každý myslel jen na sebe. Byli stejní jako ostatní. "To je pravda, řekl Igor," jenže přátele nemůžeš vždycky hodnotit podle té nejpřísnější morálky. Když je člověk příliš nesmlouvavý, všechny je ztratí, je třeba jim dopřát nějaké výhody, lehce pokulhávající přátelství je lepší než žádné." "Během chvíle měl Frank pocit, jako by je znal odjakživa, otisknou se do téhle zaslíbené země, kde je toho třeba tolik udělat, kde jejich mládí nebude handicapem jako ve Francii, v níž si všechny funkce uzurpují na doživotí starci. Budou mít historickou šanci podílet se na vzniku spravedlivější společnosti a obnově toho, co jejich otcové zničili." Ach, ach, jak se vše stále opakuje. A vše je lehce zasazené do historických událostí, kde jsem bez dechu četla o životě v Alžírsku, v Rusku, pak o nezapomenutelné povodni ve Florencii. Guenassi dokonale propojil životní příběhy hrdinů, je tu spousta zvratů a myšlenek, u kterých se zastavíte a vše je psáno lehce, že po přečtení téměř 500 stran litujete, že už je konec. Vřele doporučuji.