Klub nenapravitelných optimistů

Opravdu velký román o první lásce, hlubokém přátelství, složitých rodinných problémech, životě v Paříži očima dospívajícího, citlivého chlapce a musím se připojit ke všem superlativům, které zde v komentářích zazněly. Krásně postaveny do protikladu naivní představy mládeže 60. let o vítězství revoluce a skutečných výsledků revoluce v Rusku se všemi krutými dopady do životů všech, kteří si užívali vítězství pracujícího lidu v praxi. No, někdo stejně nepochopí nejen po přečtení tohoto skvělého díla, ale ani kdybys ho do hlavy kopal.

Dočteno. A už vím, že kniha patří k těm, na které se nezapomíná. Rozhodnutí spisovatele bylo napsat román života. A myslím, že se mu to opravdu povedlo. "Jsou knihy, které by měl mít člověk zakázáno číst příliš brzy. Pak se s nimi mine nebo se ho nedotknou. Stejné je to s filmy. Měla by na nich být nálepka: Nevidět nebo nečíst, dokud něco neprožijete." Výstižný komentář dnes napsal i Makropulos a k tomu už nemám co dodat. Jednoznačně doporučuji román k přečtení.

Igor, důležitá postava románu, vysvětluje zákaz vzpomínek pronášených nahlas, ze kterého se stala zásada Klubu nenapravitelných optimistů: "Mluvit o minulosti člověka rozesmutní." Proto jsem přistoupila na autorovu hru s pojetím hlavní postavy a vypravěče Michela. On má výsadní postavení, je vyvolený být jediným příjemcem zvláštních a tragických příběhů členů klubu, které nám tlumočí. Je to zároveň malé sobecké dítě, rytíř ve vztahu k dívce, neuvěřitelně sečtělý intelektuál, schopný hlubokých debat o knihách, rovnocenný partner svých dospělých přátel v klubu,… Občas proloží svůj proud vyprávění pohledem dospělého Michela, ve kterém naznačí, že pokud jsme na chvíli podlehli iluzi, že něco dobře dopadne, zřejmě se to zvrtne. A to je také to, co knížce vyčítám: nenašla jsem, možná záměrně (a paradoxně vzhledem k titulu) humor a nadhled. Dost také naznačuje pojetí optimismu, opět z Igorových úst: "Já jsem taky optimista. To nejhorší máme před sebou. Radujme se z toho, co máme teď." (Ještě jedna věc: asi jsem v hodnocení přísná, ale ženy v Michelově životě by z něho udělaly neurotika: despotická matka, náladová a nevyrovnaná Cecile a iracionální Camille. Mužské postavy jsem si oblíbila v naprosté většině, přes jejich morální poklesky, ženské – brr, ani jednu.) Jedna z knih tak dovedně napsaných, že jsem byla nadšená vyšším počtem stránek.