Zapomnění

Naprostý souhlas s komentářem pumla. Wallace je takový svébytný úkaz. Vyjde mu sbírka povídek o 500 stranách, kde si každou chvíli říkáte: "Co to má být? O čem to vlastně je? Je to o ničem, nebo to nechápu? Jsou ty popisy obyčejnosti projevem literárního génia nebo nabubřelého tyrana? Proč to čtu? Proč to neodložím? " Přesto čtete dál. Nakonec se cítíte unavení, nevíte přesně, co tím chtěl autor sdělit ani jak byste povídky převyprávěl, ale současně cítíte určité uspokojení. To se může stát na konci knihy, ale i v jejím průběhu. Hranici máme každý jinde. Nedočíst tuto knihu je možná jediný způsob, jak ji dočíst a dostat se dál.

Wallace doslova upletl z ho*na bič a ještě s ním zapráskal (viz finální povídka TV Utrpení/The Suffering Channel čítající cca 140 stránek), takový je to brilantní stylista! ;-)) Ale vážně, nořit se do autorových šroubovitých vět, minuciézních popisů a učeného lexika (resp. jeho parodování), to je jako zdolávat Mt. Everest. Nepopsatelná zkušenost. Jen škoda, že už mám za sebou i "Krátké rozhovory s odpornými muži" (v češtině vyšlo v roce 2018 díky péči nakladatelství Rubato), a nic dalšího už v češtině nevyšlo, a tak nějak předpokládám, že už asi nevyjde - Wallace patří k těm autorům, kteří jsou kvůli svému stylu v podstatě nepřeložitelní - nebude (považuju ostatně za malý zázrak, že v češtině máme aspoň tyhle dva povídkové cykly). Ovšem pokud by se někdo pustil do překladu "Infinite Jest", zlobit se nebudu. :-)) Během četby jsem byl přesvědčen o tom, že "půjdu do plných", ale "Krátké rozhovory s odpornými muži" se mi díky stylistické šíři a průhlednějšímu autorskému záměru četly přece jen o něco málo lépe. Takže 4 a 1/2.