Krátké rozhovory s odpornými muži

Pro mě osobně největší tuzemská literární událost tohoto roku. Wallace je evidentně velmi nadaný a schopný autor, u nějž je formální stránka součástí výpovědi v silném slova smyslu. Některé postupy, které vynalezli nebo alespoň zdůraznili např. členové OULIPO či jiní postmodernisté, a které v jejich případě často zůstaly spíše na rovině formální hry, Wallace používá s tím, že při tom akcentuje větší hloubku vyjádření. Jde o ten typ autora, který vytváří nové způsoby vidění. U některých povídek se svým smyslem pro detail a jazykovou ekvilibristikou dostává na úroveň Vladimira Nabokova. Jindy dosahuje skrze perecovský popis (vršení deskriptivních detailů) míry odtažitosti, která specificky koresponduje s přítomným tématem. Jistým společným prvkem jinak velmi rozmanitých povídek je zřejmě zrcadlení. Je zde fyzické zrcadlení, kdy kluk napodobuje výrazy svého sourozence, který se z této nevyžádané reflexe může zachránit jedině zmrtvěním a rezignací na vlastní expresi. Což vlastně slouží coby metafora pro většinu dalších povídek v souboru. Jejich tématem je často vlastní zrcadlení toho, co protagonisté kriticky vnímají na ostatních – často zrcadlení jimi zároveň reflektované, ovšem paradoxně touto reflexí naopak o to více zesílené. Stejně právě jako v případě expresivního napodobování tváře druhou osobou, při jejímž sledování je tak obtížné přerušit smyčku a opustit nechtěný afektovaný sled výrazů. Jedná se o neurotický kruh, v němž reflexe neurózy celý okruh posiluje. K tomu jsou Wallaceho texty často velmi vtipné, a to dosti nečekaným a těžko napodobitelným způsobem.

Pro mě osobně největší tuzemská literární událost tohoto roku. Wallace je evidentně velmi nadaný a schopný autor, u nějž je formální stránka součástí výpovědi v silném slova smyslu. Některé postupy, které vynalezli nebo alespoň zdůraznili např. členové OULIPO či jiní postmodernisté, a které v jejich případě často zůstaly spíše na rovině formální hry, Wallace používá s tím, že při tom akcentuje větší hloubku vyjádření. Jde o ten typ autora, který vytváří nové způsoby vidění. U některých povídek se svým smyslem pro detail a jazykovou ekvilibristikou dostává na úroveň Vladimira Nabokova. Jindy dosahuje skrze perecovský popis (vršení deskriptivních detailů) míry odtažitosti, která specificky koresponduje s přítomným tématem. Jistým společným prvkem jinak velmi rozmanitých povídek je zřejmě zrcadlení. Je zde fyzické zrcadlení, kdy kluk napodobuje výrazy svého sourozence, který se z této nevyžádané reflexe může zachránit jedině zmrtvěním a rezignací na vlastní expresi. Což vlastně slouží coby metafora pro většinu dalších povídek v souboru. Jejich tématem je často vlastní zrcadlení toho, co protagonisté kriticky vnímají na ostatních – často zrcadlení jimi zároveň reflektované, ovšem paradoxně touto reflexí naopak o to více zesílené. Stejně právě jako v případě expresivního napodobování tváře druhou osobou, při jejímž sledování je tak obtížné přerušit smyčku a opustit nechtěný afektovaný sled výrazů. Jedná se o neurotický kruh, v němž reflexe neurózy celý okruh posiluje. K tomu jsou Wallaceho texty často velmi vtipné, a to dosti nečekaným a těžko napodobitelným způsobem.

Děsně se to vleče. Wallace má potřebu kompulzivně rozpitvávat, obkecávát a analyzovat každý dildo, neuspokojení, každej mindrák, jako když se děcko rejpá ve večeři, co nechce sníst. A někdy to k námětu sedne a někdy z toho pomalýho obkecávacího tempa pomalu šílíte. Jako když čekáte až se druhá osoba vykecá, přičemž vás to vůbec nezajímá. Tak trochu jako házet si u každé části mincí, jestli to vyjde. Jestliže námět dokázal vtáhnout, pak vás to chirurgický pitvání situací ze života anonymních lidí, všechny ty existenciální myšlenky a pocity, sexualita (znásilnění, pohledy na opačné pohlaví a vzájemná manipulace, potlačované libido), přesvědčí, že Dave (Lister) je vyjímečný spisovatel (jeho status samozřejmě znám, viděl jsem s ním tuny rozhovorů, film o něm, poslechl jeho přednášku 'This is Water', a snažil se o něm vyhrabat vše, co jsem mohl, než se pustím do 'Infinite Jest'), jenže hned na to naskočí třeba zase další část a ta se nedá číst, možná je to tím, jak vás autor ponoří a zase hned vytáhne z něčeho, co se vám líbí a vy jste ještě v módu, kdy tak trochu chcete pokračovat v té krasojízdě předešlé (nechci říkat povídky, ale) povídky a ne se přesměrovávat na další příběh. Wallace sám říkal, že je na čtení cosi, co vyžaduje být potichu a sám se sebou, co dnešním lidem příliš neimponuje (jsou konstantně rozptýlení zvuky, TV, čímkoliv). A proto, když jsem se někdy dokázal naladit na tu jeho vlnu, stálo to čtení za to, ale nedělo se to často, opravdu jen velmi zřídka. Některé části se mi nehorázně líbily (Navěky nahoru, Adult World I., poslední Krátké rozhovory s odpornými muži), někdy bylo patrné, že Wallacova inteligence ho ničí a deprimuje, b tomhle ohledu jde o zápisky nemocnýho člověka... někdy to hraničilo s absolutní onanií, někdy jen se snahou napodobit Nabokova, někdy ty momentky Dave zbytečně blbě zazdil, jako kniha je to děsně nevyvážený... ale jinak je to pozoruhodná analýza negativních vlastností lidí v současné společnosti, analýza našeho každodenního pokrytectví. Někdy se text trochu splaší, nebo jde do falešných extrémů, ale jindy, když funguje, v těch momentech funguje opravdu dobře. Nemyslím si, že by Wallace kdovíjak plul pod povrchem a byl obsahově těžko stravitelný. Jestli je (mimo ty hardcore části) kniha obecně něčím obtížná, pak rozsahem, některé části v intertextu jsou psány naprosto miniaturním písmem, což knize přidává asi tak dalších +50 str. Paperback jsem chtěl použít jako odrazovej můstek k 'Infinite Jest', ale myslím si, že mě to přimělo spíš víc váhat. Otázkou je spíš, jak moc velikou bublinu okolo Wallace akademikové nafoukli a jak obstojí s časem, protože soudě z téhle publikace... uvidíte pozitiva, ale i mnoho negativ a nechá vás to tak nějak uprostřed cesty.