Knížka v podstatě dosti podobná jako byl její autor, kterého jsem měl tu čest znát osobně. Skromná, nekřiklavá, existující jakoby na okraji, ale hluboká a moudrá, prožitá, ba doslova vychozená, místy kultivovaná bezmála klasicky, vyzařující niterný smír a harmonii, zatímco jinde probublává nepopiratelné dobrodružství a drásavost... Bezpochyby platí, že jde spíše o marginální texty tohoto mimořádného člověka, tvůrce a překladatele, ale o to větší dík patří ostravskému Protimluvu, že se jich ujal a v graficky velmi zdařilé podobě je vydal. I z těchto povětšinou vzpomínkových a reflexivních črt se totiž dozvíme mnohé nejen o pozoruhodném životě a cestách Jiřího Červenky, ale i o polské, litevské, ukrajinské (huculské), běloruské a ruské kultuře a historii, zpravidla ve vztahu ke kontextu našemu a k autorům, které do něj Jiří coby překladatel a interpret uváděl. Pro mě osobně jsou však nejcennější a nejsilnější závěrečné básně a esej věnovaná putování českou a moravskou krajinou. V pokročilém věku, v posledních letech svého života, totiž Jiří Červenka každoročně podnikal pěší pouť z jihomoravského Znojma, kam na stáří přesídlil, do podkrkonošského městečka Pecky, kde dlouhá léta působil jako kastelán. Vzdálenost přibližně 250 kilometrů zdolal vždy trochu jinou trasou jen tak nalehko, s malým batůžkem, nenosil s sebou telefon (ani jej nevlastnil), přespával u přátel či v levných noclehárnách, vyhýbal se silnicím a nejraději chodil po neznačených cestách nebo úplně mimo ně. Pozoroval krajinu, bavil se s lidmi, naplno vnímal a své dojmy si čas od času (mnohdy jako verše) poznamenal do zápisníčku. Byla to putování v pravém slova smyslu a Jiří byl poutník jako z jiného času, ale - snad právě proto - to celé je nesmírně naléhavé a aktuální. Hodně se poslední dobou mluví o různých digitálních detoxech, hledají se různé způsoby, jak se zklidnit, naučit se znovu pořádně prožívat a prociťovat, vymýšlí se rozličné meditace, aby se člověk dovedl aspoň nakrátko zastavit a usebrat v tom neuvěřitelném životním a pracovním tempu, s nímž máme do činění. Jiří Červenka tohle dovedl, on to žil. A četba jeho básní a esejistických črt nás i v tomto ohledu k lecčemus může inspirovat.

Autora jsem až do setkání s touto knihou neznal, o to větší a milejší překvapení mne čekalo. Pro pěší poutníky pohlazení na duši. Musím se seznámit i s autorovou poezií a jednou se třeba vydám i jeho stopách ze Znojma na Pecku...