Zápisky o smutku

Bolest nad ztrátou blízkého, která se objevuje na stránkách této útlé knížečky je přímo hmatatelná. Stejně tak intenzivně je ale cítit i láska, kterou autorka ke svému tatínkovi cítila. Pan Adichie byl jistě úžasný člověk...

Kdyby se mi tahle knížka nehodila do Čtenářské výzvy na Databázi knih, nikdy bych po ní nesáhla. Což by byla škoda. Jasně, není to něco, co bych běžně četla, ale jednou za čas nevadí vystoupit z komfortní zóny. Příběh o žalu ze smrti blízké osoby. Kniha o pocitech, které nikdy nemám. Což znamená, že mi tahle knížka přiblížila, jak se ostatní v takové chvíli asi cítí. Obohacující. Nevím, co víc k tomu říct, není tam pořádně děj, postavy, zápletky, o tom to není. Jenom o pocitech. A ty to popisuje dobře. A co já vím, možná se někdy pustím do další takové knížky. Nebo do další od téhle autorky.

Krátká intimní zpověď o pocitech zármutku a truchlení po smrti milovaného otce. Koronavirus očividně řadu lidí seznámil se smrtí a smrtelností a dost je tak překvapil. Ačkoliv Adichieové otec zemřel na něco jiného, zemřel v době lockdowna, což na propojení s takto globálně zažívanou strastí stačí. Adichieovou jeho smrt opravdu hodně zasáhla a pravděpodobně jí lze věřit, že ji zásadně změnila. Co je už ale z mého pohledu trochu za hranou, je tvrzení, že tři úmrtí osmdesátníků v jejich rodině během Covidu navždy onu rodinu změní a už nikdy nebude stejná. Jakoby předtím nikdo neumíral... Chápu ale, že každý truchlí po svém.

Úlovek z novinek z knihovny a jsem moc ráda, že jsem po téhle ač útlé, tak velmi silné intimní zpovědi sáhla! Velmi citlivé vzpomínání na otce a vyrovnání se se smutkem, ale bez jediné kapky patosu!

Ztráta blízké osoby, natož milovaného otce, byla pro spisovatelku hlubokou ránou pro její psychické rozpoložení. Pokusila se s tím vyrovnat po svém: napsala esej o smutku a zoufalství, které prožívala. Současně si vybavila chvíle strávené v rodinném kruhu a s láskou zavzpomínala na otce, který byl pro ní nejenom laskavým a tolerantným rodičem,ale i morální autoritou.

Smutek je individuální proces, se kterým se každý vypořádává po svém. Podle svých možností. Někdo jenom brečí, někdo kope kolem sebe, někdo uvnitř ztratí naděj, někdo napíše knihu, někdo natočí desku. Je to hodně osobní. Každá kniha, která není napsaná jenom kvůli penězům, vždy do ní autor a do svých příběhů vždy otiskne sám sebe. A ten text je též osobní. Jenže podobné knihy jako je je právě Zápisky o smutku, jsou za mě trochu jiné, protože ne každý má tu odvahu napsat něco podobného o sobě. Snazší je psát takhle o druhých, byť s přidáním sebe samotného. A já opravdu nevidím nic špatného na tom, o co autorce šlo. Ona nepsala žádnou univerzální pravdu o smutku. Ani nepsala návod na to, jak se člověk lépe vypořádá se ztratou. Psala o sobě a svých vlastních pocitech a jak to vnímala. A to je na místě plně respektovat a nikdo nemůže říct ani slovo na to, co napsala a co cítila. Jenom se s tím plout... Děkuji za tuhle nádhernou knihu :)

Velmi osobní výpověď mé oblíbené autorky. Doporučuji!