Purpurový ibišek

Dost drsné čtení, i když kniha nedisponuje téměř žádným dějem. Jedná se spíše o deníkový záznam událostí kolem Velikonoc, nejvýznamnějšího křesťanského svátku, protože o křesťanské hodnoty a "křesťanskou" výchovu tu jde především. K tomu jeden z mnoha vojenských pučů a máme v knize představen život v Nigérii - smetánky, i těch obyčejných.

„Toho, co neříkáme nahlas, co nepřetavujeme ve slova, je pořád moc,“ přiznává v závěru knížky její vypravěčka, skoro 16letá Kambili. Purpurový ibišek je mým druhým setkáním s nigerijskou literaturou. Oproti Zůstaň se mnou Ayobami Adebayové mě příběh vtáhnul s malinko menší intenzitou – ale stejně tak je možné, že jsem si tu pomyslnou hradbu vystavěla sama vzhledem k tomu, jak samozřejmou (i když nevysvětlenou) součástí života Kambiliny rodiny bylo domácí násilí. Neumím odhadnout, nakolik je kniha ve svém prostředí vnímaná jako objektivní nebo seriózní, ale pro mě měla znovu, přestože se koncentrovala na mezilidské vztahy a téma svobody vs. útlaku, i další přidanou hodnotu. Věcnost jejího vyprávění je přesvědčivá, ať už jde o prostředí, v kterém namísto havranů poletují po zahradě supi, záhony zdobí plumérie, a mangem doneseným z trhu se hází o stěnu, aby získalo správnou konzistenci. Stejně nedramaticky se v příběhu chodí k lékaři ne s virózou, ale s malárií nebo tyfem. Jenže těch stupínků je ještě víc: všeobecný nedostatek vody, peněz, benzínu, lékařské péče je totiž tak běžný jako připravenost slabších trpět, třeba jen kvůli tradici. Politické a sociální souvislosti nebo historické vazby zůstávají spíš načrtnuté, vyplývají z okolností, ale i v nich je jednoznačně rozpoznatelné dobro a zlo. I po vyškrtání všech exotických aspektů tak zůstává naděje, že brutalita se dá porazit, i když různými cestami.

Prvotina Chimamandy Adichie nás (podobně jako u nás dříve vydaná Amerikána) přivádí do autorčiny rodné Nigérie, Purpurový ibišek je však trochu jiný. I když se mi líbila i Amerikána, tenhle román mě zasáhl více než příběh Ifemelu. Vyprávění patnáctileté Kambili je hutnější, syrovější, především je však neskutečně osobní a jímavé (ale ne patetické). Kambili a její starší bratr Jaja vyrůstají v dobře situované rodině, jejich domov má však k dokonalosti daleko. Otec Eugene Achike je náboženský fanatik, který se nebál přestřihnout vztah s vlastním otcem, protože nekonvertoval a dál se drží svých tradic – víry ve své předky a africké duchy. Eugene své děti vychovává až vojenským způsobem: připravuje jim rozvrhy, v kterých mají do minuty rozplánované činnosti na každý den, nestrpí, aby jejich školní výsledky byly jiné než zcela nejlepší ve třídě, potlačuje v nich individualitu a k ráně nemá nikdy daleko (vždy ale jen pro dobro svých dětí – aspoň to tak říká…). Kambili nezná nic než disciplínu, na její tváři byste marně hledali úsměv. Teprve když Kambili s bratrem na pár dní opustí Enugu a zajedou bez rodičů na návštěvu k tetě Ifeomě, pozná, že rodina je možná o něčem jiném. Sestřenka a dva bratranci mají volnost se vyjadřovat, jsou zvídaví, a i když mají v rodině své povinnosti, umí se i bavit. S příchodem otce Amadiho pak Kambili zjistí, že i víra je zřejmě o něčem jiném, než jak ji vnímá a dětem předkládá Eugene Achike. Adichie ani nakladatelství Host zase nezklamalo – díky. PS: Román mě navíc zase jednou poučil a já díky němu zjistila, jak vlastně rostou kešu oříšky a že to vlastně oříšky vůbec nejsou. Přiznejte se – věděli jste to?

Jsem ráda, že jsem se k této knížce dostala, a to jen díky čtenářské výzvě. Rozšířila jsem si obzory a nahlédla pod pokličku africké kultury. Doporučuji k přečtení!!!