„Popadl jsem větev
a namířil s ní ke stromu.
Poslouchejte, stromy, zavrčel jsem.
Vím, že máte něco za lubem!
A potom jsem strom přetáhl větví....“
Tato pátá kniha z příběhů „Řeky Londýna“ byla zatím nejlepší. Neříkám, že ty předcházející byly špatné, to ne, ale tohle se perfektně četlo, a má to velmi povedený nejen námět, ale i zápletku. Všechno je to obestřeno tajemnem, má to temné napětí,...
„Popadl jsem větev
a namířil s ní ke stromu.
Poslouchejte, stromy, zavrčel jsem.
Vím, že máte něco za lubem!
A potom jsem strom přetáhl větví....“
Tato pátá...
„Popadl jsem větev
a namířil s ní ke stromu.
Poslouchejte, stromy, zavrčel jsem.
Vím, že máte něco za lubem!
A potom jsem strom přetáhl větví....“
Tato pátá kniha z příběhů „Řeky Londýna“ byla zatím nejlepší. Neříkám, že ty předcházející byly špatné, to ne, ale tohle se perfektně četlo, a má to velmi povedený nejen námět, ale i zápletku. Všechno je to obestřeno tajemnem, má to temné napětí, smutnou zápletku a velmi povedený konec. Přízračné bytosti, které zde vystupují a do jisté míry příběhu i dominují, jsou kruté a nebezpečné, zvyšují napětí a někdy i vyrábějí krev. V příběhu tak nějak okrajově vystupují i mimozemšťané a pár vtipných poznámek, které vypustí z úst Peter Grant vás jistojistě rozesměje.
Citát: V autě jsem nechal spuštěná okna, protože by bylo lepší, kdyby ho někdo ukradl, než aby z rámu vytekla přístrojová deska.
To všechno, co jsem výše napsal je ještě podpořeno velmi povedeným výpisem prostředí, ve kterém se příběh odehrává (což je v tomto případě anglický venkov) a protkán spoustou humorným scének a ironických výroků. Ben Aaronovitch odlehčuje krvavý příběh spoustou britského humoru a černých vtipů. A protože je hlavní vyšetřovatel Peter Grant vlastně černoch, jeho pozice na anglickém venkově nevypadá bíle, ale vše to právě s tím svým anglickým humorem překonává a ze všeho si dělá srandu.
Malá ochutnávka:
Mellisa, řekla. Mellisa Oswaldová.
Je doma pan Oswald? Zeptal jsem se.
Odpočívá, řekla a nijak nenaznačila, že mě pustí dovnitř.
Přesto bych ho rád navštívil.
Máte povolení?
Žádné nepotřebuju, řekl jsem. Váš dědeček složil přísahu.
Užasle se na mě zadívala a potom se jí ta drobná ústa roztáhla v širokém úsměvu.
Ach, panebože, vyhrkla. Vy jste jeden z nich, že ano?
Můžu dál? Zeptal jsem se.
Ano, jasně, rozplývala se. Já se poseru – Rozmar.
Tak že čtenář čte příběh, z některých scén mu vstávají hrůzou chlupy na těle a najednou vám hlavní hrdina sáhodlouze popisuje architektonický aspekt některé budovy, kterou vidí. Čtenář se tak musí přeorientovat a pojmout spousty detailů, zda je budova cihlová nebo ne a v jakém slohu je postavena, popřípadě jakým dalším slohem je zhyzděna. Příkladem je tak třeba „chlív“ ve kterém je tento snědý vyšetřovatel ubytován. A v neposlední řadě i fakt, že si někdy dělá srandu i sám ze sebe. Například, když snědl koblihu plněnou vanilkovým krémem a pak přiznal, že chutnala divně, a asi si jí měl nejdříve trochu rozmrazit :-)
Citát: Byl jsem v pokušení prostě jen sejít dolů, vstoupit do výčepu a dát si jedno nebo klidně devět piv.
Racionální aplikace nabytých informací:
(POZOR MOŽNÝ SPOILER NA PŘEDCHÁZEJÍCÍ PŘÍBĚH)
Příběh tak trochu nějakou linií navazuje na předešlé knihy. Hlavní děj je však samostatný. V té „vedlejší“ linii stále figuruje Lesley, žena, kterou má Peter Grant rád, ale která přestoupila na „temnou stranu“ , tím, že Petera Granta, v předešlém příběhu, přetáhla tyčí po hlavě, a dala se na stranu Muže bez tváře, hlavního Grantova protivníka. A možná proto se tento příběh stal nejlepším, protože Muž bez tváře zde vůbec nevystupuje. Lesley však jo.
Citát: Zase čichala zemědělskou naftu a poslouchala 9XDead.
Číst více
Číst více