Žalm pro divostrojné

Moje první setkání s autorkou, na kterou jsem se moc těšila. Ale výsledný dojem je takový... nic zázračného. Žalm pro divostrojné je kratší novela. Je to takové "cozy" sci-fi. Po většinu času se tam nic moc neděje, jen sledujeme mnicha Echo, který odejde z města a začne objíždět se svojí "maringotkou" vesnice, kde pořádá čajové obřady. To ho ale přestane naplňovat, tak se vydá na cestu do divoké přírody, kde narazí na robota jménem Hnízdo. Vše se odehrává v utopické budoucnosti cca 200 let poté, co roboti nabyli vědomí, odmítli sloužit lidem a lidstvo a roboti začali žít zcela odděleně. Robota Hnízdo vyslali, aby po těchto 200 letech lidi prozkoumal a zjistil, co potřebují. Když se mnich a robot setkají dojde k pár trochu vtipným situacím. Závěr se pak nese v rádoby psychologicko-filozofickém duchu, kdy robot spolu s mírně depresivním vyhořelým mnichem hloubají nad smyslem toho mít životní poslání. V závěru sice bylo pár zajímavých postřehů k zamyšlení, ale nečekejte nic objevného a hlubokého. Z toho konce byla ta snaha poučovat a pseudofilozofovat velmi cítit. A bohužel mi při čtení začal naskakovat ke srovnání Alchymista od Paula Coelho, kterého fakt nemusím. Coelho má ale i hodně fanoušků, tak těm se možná zakončení Žalmu pro divostrojné bude líbit. Nebýt toho závěru, tak jsem ale z většiny knihy měla lepší pocit, protože jsem na ni zprvu nahlížela opravdu jen jako na sestru v současnosti populárního feel good fantasy. Ve finále mi však tato kniha vlastně nic nedala a jsem teď velmi na vážkách, zda pokračovat v další tvorbě autorky, tak jak jsem měla v plánu.

Přečteno za jeden večer. Začátek mi připadal jako naprosté bláboly, pak jsem pochopila, co chce autorka říct, ale nebavilo mě to. Rozhodně jsem tu knížku nevnímala jako roztomilé pohlazení po duši, spíš se hodí do police s dětskou literaturou, a ty moudra my dospělí snad už známe, ne? Já jsem odchovaná Asimovem a spol., roboti mě magneticky přitahují, ale tohle bohužel ne.