Zaklínač II Meč osudu

Něco končí, něco začíná... Stejně jako Poslední přání jde opět o povídky, což se musím přiznat, mi dost vyhovuje. Nicméně za mě to bylo o maličko horší než díl předchozí. Geralt zjišťuje, že asi není tak úplně bez emocí, jak by měl být a vzpírá se osudu, seč mu síly stačí. Závěrečný epilog, u kterého jsem zjistil, že není canon, je opravdu povedený a donutil mě se mnohokrát zasmát nahlas. "Mnoho let radosti a kupu dětí vám vinšuju moji milí! Sto let štěstí, co to říkám kurva, dvě stě! Dvě stě let společnýho štěstí! Vždycky jsem si myslel, že se nakonec vezmete, i když jste furt jen štěkali a kousali jak dvě psiska, nemějte mi to přirovnání za zlé. Co to zase kurva vykládám..." Stejně jako u prvního dílu u mě skoro každá povídka vyvolala nějakou emoci.