Zahrada

Petra Dvořáková to zase dokázala. Stejně jako u její knihy Vrány, tak i v Zahradě se jí na vcelku malém prostoru podařilo vykreslit velmi tíživý a bolestivý příběh. Bez nějaké větší omáčky, silný svými emocemi a tím, co zůstává nevyřčené mezi řádky, ale na člověka to i tak dokáže zapůsobit. Nechci úplně zacházet do detailů, abych tu omylem nevypustila nějaký spoiler. Nicméně autorka tu zpracovává téma, které je velmi citlivé a určitě nesnadné ke zpracování. Pro jednu stranu zúčastněných asi horor, ale zároveň pro stranu druhou bolestivá realita přinášející předsudky, ač daný člověk postižený "daným tématem" nemusí nutně nikomu ublížit. Střet těchto dvou stran je třeskavý, bolestivý a nepříjemný pro všechny. A vlastně i pro čtenáře, protože na jedné straně asi chápete ten strach jedné strany, ale zároveň prostě vidíte do hlavy hlavního hrdiny. Cítíte jeho bolest, obavy z okolí a to, jak se snaží bojovat sám se sebou, ač nikomu neublížil. Vidíte, jak se to v něm pere a skoro se za něj modlíte, aby v sobě dokázal najít vnitřní sílu a říct si o pomoc. Aspoň o tak na mne působilo. Co na paní autorce obdivuju, je její práce se slovy. Jak dokáže tak silný příběh napsat tak hutně, minimalisticky a přesto toho říct hodně. Čím víc jsem se blížila konci, tím víc to pro mne bylo tíživé čtení, protože paní autorka těmi emocemi skutečně nešetří. Na mne se to tedy určitě přenášelo velmi silně, že mi bylo místy fakt těžko. Plný počet hvězd určitě pro mne na místě. Moc si cením, že mi Petra Dvořáková zas uměla předat spoustu podnětů k zamyšlení. Uff, byla to fakt kláda!

Příběh,který se vešel do této útlé knížečky je opět zajímavý. Vypráví příběh bývalého faráře,který se chce opět postavit na vlastní nohy a tak se z pohodlného života vrací do zchátralého domu po prarodičích,kde prožil dětství.K tomu mu pomáhá i právě zahrada,kterou dává do pořádku,tak jako se o ní starala jeho babička,zdá se ,že je vše v pořádku.Ale Jardovo náhlé zjištění,týkající se jeho osoby, jeho život změní a naruší i soužití se sousedy.

Po Vránách další kniha autorky, která mě zasáhla. Přemýšlím, proč se mi psaní Petry Dvořákové tak líbí. Protože to je uvěřitelné. Skutečné. Příběh přirozeně plyne, nic mi tu nešustí uměle šroubovanými rádoby uměleckými obraty, není tu nic slzopudného, nic bombastického. Minimalisticky psané, někomu, jak tak čtu komentáře, se může zdát dokonce povrchní... Hlavní hrdina je obtloustlý plešatý samotář, který nezvládl ani povolání, ve kterém by se mohl rozdat, pomáhat, najít smysl. Nemá nikoho, rodinné zázemí žádné, ale za to může tak nějak napůl. Takže vlastně pro mnohé asi ne moc sympaťák. Už tady je problém, a což teprve později... Obdivuju autorku, jak drsné a pro mnohé kontroverzní téma podala tím nejpřirozenějším způsobem. Jak píšu výše, vše je uvěřitelné, lidské, a přece tak smutné... Nečernobílé. Souhlasím s tím, že do knihy by se člověk měl pouštět bez znalosti zápletky. Bez předsudků, bez předem utvářených názorů na hlavní postavu. Já to tak měla, a o to víc působivé.