Za tichem - Český les

Tady se ticho nerozléhá z nedostatku slov, ale z jejich přebytku. Nevydáš se tak jen na procházku krajinou, spíš vstoupíš do ticha, z něhož se rodí příběhy. Cesta, po které se pustíš, dýchá vlastním, pomalým, rytmem. Okolní krajina se díky autorce nestala jen kulisou, ale spíš společníkem – staré stromy šeptají, hranice mezi návštěvníkem a lesem se rozpouští, jako jinovatka po ránu, všechna paměť se uložila do kamenů cest. Do krajiny se totiž propsaly osudy lidí a paní Poncarová je v tichém souznění našla. A složila ze všech těch drobných detailů – úlomků každodennosti – mozaiku místa, kde spěch zrychleného světa mizí … „zbytky kamenného zdiva … zrezlá čepel nože, kterým si táta krájel chleba, plecháčky, z nichž děti pily čerstvě nadojené mléko, modrý smaltovaný hrnec“ … a vyzvala nás čtenáře ke zklidnění, k návratu k tomu, co je prosté. V jejím líčení je něco – léčivého – ten jemný rytmus totiž navozuje pocity klidu. „Za tichem“ je tak čtením pro ty, kdo věří, že krajina má svou duši, a že stojí za to naslouchat jí … „stojíme v Lučině, v podzimním mokru. Zvlhlé listí se lepí na kameny, které bývaly stěnami, sahám na střep malovaného talíře a představuju si, kdo z něj jedl naposledy a jestli mu chutnalo …“ … mně tedy od paní Poncarové rozhodně chutnalo! „Beru do rukou popadané kaštany, zrovna se vylouply na svět. Už je sbíral někdo před námi a vytvořil z nich srdce.“

Tohle bylo vskutku velkolepé nadechnutí i pohlazení na duši! Moc ráda se toulám kdekoliv v utichlém kraji, po horách a stráních, kde provází jarní či podzimní vítr a vzduch voní probouzejícím se lesem ! Paní Poncarová mě provedla po těch svých cestách a bylo to srdečné čtení a poukázání míst, kde čas zanechal mnoho vzpomínek. Milé povídání o Boženě Němcové, toulky na opuštěná místa, kde nepotkáte živáčka ... Četlo se to jedním dechem a ještě dlouho poté jsem udržela blažený výraz ve tváři ! :-) Děkuji!