Wonder Woman Děti bohů

"Here I Go Again - Whitesnake" Ten úvod je prostě úžasnej. Rubanice hezky, jak to mám ráda. Sice to skončí (logicky) drsně a na já si na konci prvního sešitu řekla: "A sakra! To bude pr%@#r! Ale mohla by to bejt o to větší pr%#l!" Drail zabíjí polobohy, aby získala sílu po znovuzrození svého otce. Tomu hlavně pomáhá nelineární vyprávění. Takže jo, Diana musí všechno zachránit, najít svého bratra a porazit Darkseida (hmm? Povede se? V knize...). Tak proč jsem si užívala i části s Drail? Proto, jak to bylo napsaný... On je i zbytek příběhu vyprávěn nelineárně. Čili je plný akce, má náboj a šťávu a hlavně je plný emocí už ne tak naivní Diany, jako byla dřív. Což vede k další skvělé lince příběhu. Tou je samozřejmě setkání Diany a jejího bratra. Co se všechno stane a nebude lhát, ten jeden zvrat jsem na konci nečekala. (Kde je papá.) Konec napínavý a samozřejmě si u něj řekněte: "Kde je další díl?!?" Protože závěrečná bitva? Mňami ňami ♡♡♡ a mám vážně strach, co bude dál. Ale jedno vím jistě. Že to bude stejná pecka jako Děti bohů ♡♡♡ Jedinou vadou na kráse je kresba. Tedy, většinu času je krásná. Barevná, útočí na oči přesně tak, jak má. Jenom je vtipné koukat na znázornění Diany jako malé holčičky a o pár stránek dál jako na nebušenýho travestitu. To mě na WW asi nikdy nepřestane štvát. Hlavně když se na jedné knize vystřídají čtyři kreslíři. Každý s trochu jiným přístupem úplně ke každé postavě.

Děti boha Dia jeden po druhém umírají rukou Darkseidovy dcery Grail, která sbírá jejich božskou sílu pro svého otce. Dokonce i bájný Hérakles podlehne jejímu šílenství. A právě Héraklovo dědictví přivede princeznu Dianu za jejím bratrem Iásónem. Sheu Fontanovou na scénáristické stoličce vystřídal James Robinson, aby zase na chvíli oživil staré řecké báje a především olympské bohy, na které jsme už začínali pomalu zapomínat. Společně s výtvarníkem Carlo Pagulayanem se do toho hned na začátku pěkně opře, až jiskry létají. Pak však přijde vzpomínková mezihra (napřed s Grail, poté s Iásónem), kdy dějová linka zpomalí téměř až k utahanosti, aby pak v závěru znovu nabrala sil a vzepjala se v mohutné a oslňující crescendo. Megalomanské finále, kde se do akce zapojil i kreslíř Stephen Segovia, dává zapomenout na vláčnost sourozeneckého seznamování Diany a Iásóna. Asi uhádnu důvod, proč Robinson přivedl Dianino dvojče na scénu, ale králík v kouzelníkově klobouku by byl asi zajímavější, než tahle „bůhsámvíproč“ variace. Neměl bych zapomenout ani na spolupracující výtvarníky Sergio Davila a Emanuelu Lupacchinovou, na které bohužel padla ona nevděčná úloha průvodců po vzpomínkách. Byť se jistě snažili, seč mohli, málem jsem nad jejich panely usnul. Tak snad příště…