Po celou dobu čtení jsem měla neodbytný až dotěrný pocit, že čtu knihu od jiného autora než od toho, který napsal Anglického pacienta. Nevím nakolik to ovlivnil překlad a nakolik autor sám. Ačkoliv příběh byl zajímavý, neuměl zajet pod kůži a zněl ledabyle a monotónně, oproti jiné uvedené knize, kde opravdu všechno dosedá do sebe a otevírá prostory, které tady zůstávají divně viset. Dávám slabší 4hvězdy a jsem maličko zmatená, protože subjektivně, opravdu subjektivně subjektivně :-)), mám dojem že hodnotím jiného autora.

Zajímavý příběh, který je dlouho takový střízlivý, nevzrušující, jakoby v obyčejném životě mělo být vše všední, jednoduše vysvětlitelné a to málo, co se jeví jako románové a dobrodružné je posunuté do roviny domněnek a přání. Ke konci je to přesně naopak, skutečnost předčí všechny sny. "Jako teenageři jsme pošetilí. Říkáme hlouposti, neumíme být skromní nebo ostýchavější. S úsudkem jsme raz dva hotoví. Ale jedinou nadějí, kterou máme, i když jen z dnešního pohledu, je to, že se změníme. Učíme se, vyvíjíme. To, čím jsem teď, se formovalo vším, co se mi tehdy přihodilo, ne tím, čeho jsem dosáhl, ale tím, jak jsem se dostal až sem. Ale komu jsem na cestě sem ublížil? Kdo mě vedl k něčemu lepšímu? Nebo akceptoval těch pár drobnůstek, v nichž jsem byl dobrý? "