W aneb Vzpomínka z dětství

Můj čtvrtý Žorže, opět úplně něco jiného a opět pecka jak od švestky. Protentokrát je Perec převážně vážný a dostává se nám kombinace dvou textů. První je linka vzpomínací, druhá jest poněkud tíživá – fiktivní ostrov, kde jsou zvrhlá pravidla, nápadná koncentračním táborům. Vzpomínková část je silná. Ano, pravděpodobně se Perec potřeboval z tohoto období jakýmsi způsobem vypsat, ale jeho život je pozoruhodný. Nezůstává jen u obyčejných vzpomínek – takhle linie je vůbec o procesu vzpomínání, co jsou při něm záchytné body, co se uloží do podvědomí? Ale ani při těchto zápisech nezapomíná Perec na kreativitu – opatřuje poznámkami své staré zápisky ze vzpomínání nebo vypisuje události z novin, které vyšly v jeho datu narození. A co si budeme, Georges musel bejt sympatické dítko, který to nemělo jednoduché. Pak tady máme ostrov W. Ten se má zprvu jevit idylicky – zde mám možná problém s osobním vkusem, ale od začátku se mi to sortování podle výkonů hnusilo (kult vítězství - ble). Popis je to ale bezesporu zajímavý a i když je to v podstatě non-fiction, tak mi to přišlo sugestivní až až. Ostrov W se s odkrýváním dalších drobnostípostupně proměňuje v chaotickou dystopii. A máme před sebou koncentrační tábor jak dělanej. Závěrečné protnutí je děsivý a mrazivý, jakási dětská hravost a do toho- Perec v žádném případě nezklamal a opět přišel s něčím novým. Díky Rubatu za všecky překlady, poněvadž tohlencto je to, co si do češtiny překlad rozhodně zaslouží! Podíval jsem se dolů: nebylo tam příliš mnoho světla, ale po chvíli jsem rozeznal ozdobený stromeček, hromadu bot kolem dokola a velikou hranatou krabici, jak čouhá z jedné mé boty. Byl to dárek, který mi poslala teda Ester: dvě kostkované košile kovbojského střihu. Štípaly. Nosil jsem je nerad. (s. 155)

V této knize se Perec snaží dát dohromady střípky svýho dětství na který nemá mnoho vzpomínek. A já mu úplně rozumím. Sám totiž nevím asi až do mých 10ti let, která bije. A toluen sem nečuchal. Jen párkrat omylem ředidlo, když sem přišel pozdě do školy a musel za trest špachtlí a ředidlem škrabat žvejkačky z podlahy. Tenhle francouzskej Václav upír Krejčí, co často strkal vidličku do zásuvky, vyrůstal za války ve Francii. Rodiče byli z Polska a taťka to nedal na frontě a mamka bohužel tě pic a nehledej mě víc - nepřežila Auschwitz. Perec tak vzpomínky dává dohromady jen ze starých fotek a tato autobiografická dějová linka je průměrně čtivá. Kdyby jako malej měl iPhone, tak to má poskládaný raz dva. Škoda, že byl z chudý rodiny. Ob kapitolu Perec valí ale dějovou linku druhou! A to je popis neexistujícího ostrova v Ohnivé zemi, kde žije uzavřená společnost oddaná sportu a soutěžení. S každou kapitolou se čtenář dozvídá, jak víc a víc mrdlá ta společnost je a že je celej ten jejich efektivní aparát soutěžení vlastně postavenej na hlavu a že to co vypadá jako čestná společnost je vlastně jen pošahaný peklo. Slušný dílo o holokaustu. Za mne dobrý.