Vzplanutí - jsou knížky, kvůli kterým na chvíli nechám ležet klávesnici a vlastní psaní. Vzplanutí byla jedna z nich. Tři roky stará Polednice Jiřího Březiny mě dostala na kolena a já byl zvědavej, co bude dál. A teď je to tady. Líbí se mi, že Vzplanutí na to jde jinak - s vraždou pomocí ohně se zase tak nesetkávám a tady to bylo dost dobře uchopený. Navíc bylo vidět, kolik si dal Jirka Březina práci s přípravou a bylo vidět, že tématu rozumí dost dobře. Pak jsem se bál, jak zvládne exodus hlavního hrdiny do Prahy - přišlo mi, že je dost navázanej na jih republiky a vesničky... ale povedlo se to. Praha je v jeho ulicích drsný a nepříjemný místo, především teda ta periferie, v níž se příběh odehrává. Pokud se mi na Polednice něco líbilo, byla to sonda do nitra do postav, ukazování sociálních problémů. A to je i ve Vzplanutí. A je to zase dost silný. Tak silný, že se to člověku dostane pod kůži. Jirka Březina je vlastně takovej kronikář, potažmo rozkrývač zločinů, co ležej v prachu. Zločinů v minulosti. Je to téma, který mají společný všechny jeho čtyři knížky. V Polednici a Vzplanutí to bylo zatím nejsilnější. Což je možná trochu slabina i týhle knížky, ale to kvůli spoilerům rozvádět nebudu. I tak jsem nadšenej, protože ta knížka má dobrý řemeslo, žádný hluchý místa a čte se skvěle. Jestli o víkendu, nemáte co číst, zkuste Vzplanutí. Tomáš Volf je skvělej společník a snad se zase brzo vrátí.

Přečteno za dva dny, příběh měl spád a rozuzlení bylo překvapivé.