Výstava posedlostí

Výstava posedlostí je jako šestá sbírka Yvety Shanfeldové přehlídkou pečlivě volených slov, zkušeně formulovaných a rozčleněných veršů a promyšlené nepravidelnosti. Autorka popisuje každodenní všednosti s nevšední dramatičností. Skrz verše prožívá protiklady a kontrasty jarního znovuzrození a smrti. Knihu autorka rozdělila na dvě části – Výstava posedlostí a Bez minulosti ani vítr nezafouká, která má svých pět podkapitol označených římskými číslicemi. Tohle dělení nevnímám jako bezvýznamné, pro čtenáře je ale velmi nečitelný jeho systém a princip, podle kterého každá báseň spadá pod jeden z oddílů. Z mého úhlu pohledu by literární prožitek zůstal stejný, kdyby k rozdělení vůbec nedošlo, protože básně spolu často souvisejí, je mezi nimi určitá návaznost a společné motivy. Jedním z těchto motivů a pojítkem jednotlivých textů je bez pochyby čas. Jeho plynutí a vývoj, zároveň ale i nestálost a zánik: „Brzy ráno… ale co, vždyť to už dávno neexistuje…“ (str. 44). S časem pak souvisí i roční období, o nichž básně často vyprávějí, popisují jejich náladu, charakter a způsob jakým mění krajinu a svět za oknem. Tohle distancované pozorování světa za oknem je pro Výstavu posedlostí také velmi typické. Jak se mění, jakých detailů si na něm Shanfeldová všímá a jak jí vnější dění asociuje její vlastní vnitřní prožitky: „Ta síla omylnosti, mylných postřehů, jako: slunce vychází, soumrak padá, čas nastává i utíká…“ (str. 66). Někdy se to venku a uvnitř slévá a prolíná natolik, že jde jen těžko poznat, z které inspirace zrovna autorka čerpala. Tímto propojením nabízí čtenáři příležitost k zapojení vlastní představivosti. Básnířka ve svém díle ráda prokazuje orientaci ve světě rostlin a živočichů, chcete-li botanice a zoologii, převážně pak ornitologii. V básních se totiž objevuje výrazné množství jmen ptáků: „Drozdec černohlavý je nově příchozí, zaskakuje za divoké králíky…“ (str. 45). Přes zřetelnou inspiraci ve vlastních zkušenostech a myšlenkových procesech se většinou od slov distancuje. Od jiných básníků, často českých klasiků, jsem zvyklá na subjektivní výpisy, občas až výlevy pocitů, frustrace, bolesti a utrpení. Shanfeldová o emocích píše také, hlavně v souvislosti se smrtí a vztahem k mrtvým, ale to všechno přes ono pomyslné okno. Jako by to všechno sledovala a cítila zpovzdálí. Její básně jsou spíše popisy atmosfér a konkrétních okamžiků. Zároveň i objektivně pojaté pozorování jak vnějšího světa, tak svých vlastních myšlenkových pochodů. Odstup reflektuje i bezejmenností básní, které jsou odděleny vždy jen třemi hvězdičkami. Všední obrazy a momenty, které by se jako téma pro poezii mohly zdát obyčejnými, nezáživnými či neoriginálními autorka plnohodnotně kompenzuje rozsáhlou a rozmanitou slovní zásobou, díky níž získává dílo na barvitosti. Pracuje se slovesy a jejich výčty, s interpunkcí a podstatná jména rozvíjí neobvyklými přívlastky: „Slýchám o dopolední zahloubanosti a plachém, cílevědomém spěchu,…“ (str. 74). Její svobodě slovních spojení, fantazii a rozvinuté imaginativnosti napomáhá volný verš, který si pro tvorbu jednoznačně zvolila. Verše tak nejsou žádným způsobem závislé na rytmu, struktuře a velikosti slok nebo rýmu, což básnířce dovolilo onu volnost v interpunkci, velkých a malých písmenech, dokonce i neočekávaně umístěných vysvětlivkách pod verši. Poezie Yvety Shanfeldové je syrová, zasněná, plná kontrastů a čtenáři blízkých vnějších i vnitřních jevů. Sbírka začíná citátem Pétera Esterházy: „Vztah spisovatele ke slovům je zcela jiný. Slova nepoužívá, žije s nimi.“ a to Výstava posedlostí o své autorce bezesporu potvrzuje.

Rozhodně slibné básně, které mě oslovily. Rozumím spotlightu kritiků.