Výklad práva Evropské unie

No tohle nebylo dobré... Já věděl, že to bude průšvih už když jsem to otevřel a viděl jsem "Auctorium - O autorovi" a "Gratiatium - Poděkování" a podobně. To není nic než ukázkou přílišné sebelásky a absence jakékoliv reflexe před svou intelektuální onanií. Pak přišel text. K knize najdete snad desítky míst, kde je na straně jeden, dva, tři, deset či patnáct řádků vlastního textu, které následuje padesát šest (či množství poměrné) řádků poznámek pod čarou. Extrémním případem, který mne mimořádně rozesmál je ten, kde je na straně jedné půl druhého řádku textu a pod ním dvě celé strany poznámky pod čarou, pokračující na třetí straně ještě nějakými 20 řádky. Co je v těch poznámkách? Doslovné citace judikatury. Opět můj oblíbený případ. Citace výňatku z judikatury v češtině, tatáž citace v angličtině a poznámka redakce "řecký originál byl z edičních důvodů vyškrtnut". Jinde tolik rozumu nebylo, citují pak po češtině a angličtině ještě třeba originál italský. A já se ptám proč, nač? Proč anglický překlad? Proč k tomu originál třetího jazyku? K čemu je to dobré? A k čemu je vůbec dobré citovat mnoho řádků více méně nahodilých judikátů? Kniha sebou nese i některé další výstřelky, ale budiž, to nechme stranou. Pak je tu obsah. Toho, mimochodem, moc není, ony totiž poznámky pod čarou na konci dne zabírají snad přes polovinu knihy. Z těch nabubřelých 408 stran o interpretaci práva, tedy musíte nejdříve škrtnout 22 stran technických informací úvodem, potom 53 stran seznamu literatury a rejstříku. Zbývá tedy 333, vyděleno dvěma (poznámky pod čarou), kouká na nás najednou 167 stran vlastního textu. Mohl bych pár stran odečíst za velké nadpisy, ale budu hodný. Na těch 167 stranách se autor neskutečným způsobem opakuje (že je těžké vymezit autonomní výklad, dozvěděl jsem se snad pětkrát), skáče relativně nesrozumitelně a nepochopitelně. Jednotlivá témata rozkouskovává tak, aby vytvořil co nejsložitější vnitřní strukturu knihy a vypadal chytře. Přitom pak nemá co sdělit. Kapitoly jako "zákaz majorizace", či "materiální aspekty interpretovaného pojmu" nemají co sdělit, jsou prázdné. Nadto třeba ta druhá odhaluje autorův chybějící filosofický základ. Ono hovořit o materiálních aspektech "pojmu" je v podstatě trochu ujeté. Zvláště když tím autor myslí toliko kontext. Bělohlávek naprosto postrádá základ metodologický. Necituje jedinou seriózní práci týkající se právní metodologie a její filosofie. Neobtěžuje se dokonce ani s citací literatury špatné (když třeba zmiňuje standardní a nadstandardní metody výkladu a Gerlocha přitom nechává spát. V obsahu metodologie má tedy nepřekvapivý bordel. Historický subjektivní výklad řadí do výkladu systematického (to fakt nevim jak ho jako napadlo, zvláště když pak cituje rozhodnutí SDEU, které mezi nimi odlišuje), velice obskurně pojímá výklad historický (jedná se mu o studium dobových pramenů - jeho představa historického výkladu je historicko-formální, rozumný interpreta se vám ale bude soustředit na podmínky historicko-materiální, tj. skutečné okolnosti vedoucí k přijetí textu, které, ano, studujeme na základě formálních pramenů), přitom ostatním "metodám" výkladu se nevěnuje vůbec. Nadto pojímá tyto metody odděleně, s tím, že by spolu měly "ideálně" kooperovat. Ale primární nastavení je - nejdřív jazyk, pak to a to a to, což je v podstatě znak nepochopení korektní metodologie. I nejobtížnější problémy řeší podivuhodně banálně přímočaře. Ani v kontextu srovnávání jazykových verzí ho nenapadne zauvažovat o významu teleologického výkladu, raději autonomní výklad (který zcela mylně označuje za cíl, to je ale nesmysl, protože v takovém případě by se bylo lze autonomního výkladu (cíle) dobrat neautonomní metodou (výkladem domácího práva) - tak to ale není) označuje za utopistický a v podstatě nemožný. N téhle knize není dobře snad ale vůbec nic...