Výklad mezinárodních smluv

Při všem respektu který chovám k dílu uznávaného právníka, tato kniha je při nejlepším poněkud prostředním právnickým dílkem. Není nadstandardní a není to ani dílo. Střední dílko. Kniha obsahuje více části zvláštní, než části obecné, dalo by se říci. Na vydání této knihy jsem byl úplně natěšený, dočasně se totiž středem mého zájmu stala otázka autonomního výkladu unijního práva – nu a východiska této problematiky samozřejmě leží v autonomii mezinárodního práva veřejného. Tato kniha přitom pojednává o autonomii na snad 60 stranách, což je zdaleka nejvíce v české literatuře, dobré je to i na mezinárodní poměry. Nu ale jejda. Ano, je tu část, která pojednává obecně o autonomii. Má asi tři stránky. Hned potom následuje klasický výcuc judikatura à la takhle rozhoduje SDEU, takhle ESLP a takhle… podržte mě, Panamerický soud pro lidská práva. Což je totálně k ničemu, samozřejmě. Pak to vypadá na návrat k teorii, ale hele, zase hned spadneme do Vídeňské úmluvy o smluvním právu. A to mi je upřímně dost k ničemu. Autor naprosto není schopen přidržet se myšlení v abstraktních pojmech abstraktního prostředí. Jakoby potřeboval, což se právníkům stává, ale většinou těm horší jakosti, materiální berličky. A takto funguje vlastně celá kniha. Nastíní koncept, třeba i celkem zajímavý, ale hned to pohnojí Vídeňskou úmluvou (čeká mě rok mezinárodního práva veřejného a dovedu si představit, jak tuhle úmluvu budu mít za ten rok rád…) nebo náhodnou sběrkou judikatury. Ad demonstrandum - každý racionální výklad o rozhodovací praxi SDEU ve vztahu k autonomnímu výkladu musí začínat případem LTU vs. Eurocontrol – je to zkrátka první důraz na specifika autonomie výkladu práva EU. Zmíní jej autor? Nezmíní. Začíná raději od prostředka. Kniha neobsahuje hrubé chyby ani vady, dokonce mne dohromady ničím nenaštvala, což nikdy není zaručené. Ale prostě toho čtenáři vlastně moc neřekne. Dovedu si představit