Před pár lety mi v noci nad knihou poletoval vyzáblý a zmatený Modrý ptáček a slabounce si prozpěvoval, že přilétá ze srdce zraněného, kde dýchat přes den nedokáže. A když duše toho těla odtržena po nocích bloudí sama zoufalá, nabírá tvář citlivého introverta masku všemi rozpoznanou. A ten ptáček, ráno vždy se do toho srdce navrací, neboť tak dohoda zní. Prosil mne, stůj při něm vždy, i když se třebas do všech zadnic světa propadá. Tak tedy činím :-)

Nebyla to taková katastrofa, jako když jsem čet (a nedočet) Zápisky starýho prasáka, ale na Poštovní úřad nebo Šunkovej nářez to nemá, ale moh bych říct, že většina těch povídek se mi líbila u některejch jsem se musel i smát. Takže celkově je to povedený, když se člověk smíří s tim, že čte o zoufalcích a ztroskotancích a je to samej chlast a sex.