Všechno bylo krásné a nic nebolelo

Z knihy "Všechno bylo krásné a nic nebolelo" od autora Bena Reevese, jsem měla malinko obavy kvůli zvolenému stěžejnímu tématu, ale díky skvělému doporučení jsem moc ráda, že jsem nakonec tuto knihu jen tak neopomněla, a naopak se do ní začetle. A můžu potvrdit, že je to opravdu tal, jak se píše v anotaci "nadčasový příběh o hledání krásy, naděje a smyslu v pomíjivosti života i o té největší bolesti, navíc vyprávěný tím, kdo to zná nejlépe - Smrtí." Jak už je výše naznačeno... tak ano, ústřední postavou je "smrťák" Travis, na první pohled obyčejný mladý muž v ošuntělém triku a džínech, jež prakticky vede rutiiní život na malém městečku. V očích svých sousedů se může zdát jako osamělý podivín, který ve volném času restauruje fotky lidí, na jejichž osudy by nemělo být nikdy zapomenuto. Rád se toulá, mívá tendence mizet a upínat se na drobnosti. Ovšem o tom, co ve skutečnosti Travis dělá, nemá nikdo ani nejmenší zdání, dokud nepřijde jejich čas, čas rozloučit se s tímto světem a se svým životem... To se pak objeví Travis, a těmto lidem na sklonku života poskytne jakousi poslední útěchu a ruku v ruce je provede v posledních hodinách jejich života svým typickým stoickým klidem, nenucenou laskavosti a dětskou naivností, a to až k jejich poslednímu výdechu.... Travis nikam nespěchá, je trpělivý, umí naslouchat a před posledními kroky zcela uklidnit... a i kdyby z hloubi duše chtěl něco změnit, neudělá to, neboť takový je už řád vesmíru Ovšem pak do jeho života vstoupí jedna malá bezprostřední osmiletá holčička Layla spolu se svojí rodinou, a pokud by se Travis nedržel svých pevných zásad, dokázal by si klidně představit, že je to jeho vlastní rodina, a že by spolu mohli i třeba šťastně žít. "Jak jsem tohle mohl dopustit? Den za dnem mi tahle malá rodina zapouštěla kořeny pod kůži. Připlížily se ke mně jako diagnóza, a teď už není úniku. Zamiloval jsem se do nich. ..." Jenomže od je pan Smrt a musí si držet svůj odstup, jinak by nemohl dělat to, co dělá. A proto ti, co mají předurčeno zemřít, musí odejít, ať se mu to líbí nebo ne, nesmí zasahovat do běhu věcí, jinak by byla narušena křehká rovnováha vesmíru. Díky této rodině si uvědomuje, na čem v životě skutečně záleží, a jak moc to bolí, když o někoho blízkého skutečně přijdete, co je to milovat a být milován. Pocity, emoce, v kterých se coby Smrt jen těžko vyzná, ale začínají ho pomalu a jistě spalovat a nahlodávat jeho mysl.... nezbývá než se od lidí, na kterých mu opravdu začalo záležet, nadobro se odstřihnout.... Celá kniha je psána v útržcích jednotlivých životů, kdy Smrt navštěvuje lidi na sklonku života, a my máme tak možnost prostřednictvím vzpomínání Smrti si vybavit jejich zásadní životní momenty, v čem byly úspěšní, nebo naopak v čem v životě nadobro pohořeli. Nakonec vidíme jejich posledních dvacet minut života před tím, než jejich duše nadobro opustí jejich tělo, s poslední myšlenkou ve tváři. Celý takový životní dílek je nakonec zavržen celým jménem a příjmením, a zároveň i spočítanou celkovou dobu života na roky, měsíce a dny. Kniha "Všechno bylo krásné a nic nebolelo" obsahuje spoustu zásadních myšlenek, které rozhodně stojí k zamyšlení, většinou odkazující se na hodnotu života, vděčnost, ale i důstojné odcházení z tohoto světa se vší grácií a tichou pokorou, smířením se. Dechberoucí, i když i něco více emotivní a smutná kniha, jež v člověku rezonuje i dlouho po přečtení, a zároveň přináší i jakousi pokoru a usmíření se toho, že i Smrt je bohužel součástí života každého z nás, ať už si to chceme nebo nechceme přiznat.... Krásně napsaná kniha, kterou jsem přečetla jedním dechem a v hlavě mi uvízla slova samotného pana Smťáka: "Já nad vámi lidmi žasnu, nad všemi. Žasnu nad každým jednotlivým člověkem. Nad tím, čeho jste schopni. Nad bolestí, kterou jste schopni snášet. Byl jsem svědkem okamžiků, v nichž jsem se nevyznal, okamžiků, o nichž bych si myslel, že se nemohou stát. Jste odolní. Přizpůsobiví. Jste schopni tolik milovat, že mi zůstává rozum stát. Dal bych cokoli, abych cítil to, co cítíte vy. "