Všechno bylo krásné a nic nebolelo

Může být kniha o umírání hřejivá a konejšivá? Asi jo. Je to taková tenká knížka s něžnou snovou obálkou, ve které se skrývá desítka lidských osudů, častokrát popsaných jen na pár stránkách nebo odstavcích. Hlavním vypravěčem je Smrt, neboli v tomto podání Travis. Na první pohled obyčejný muž v džínech a tričku, který navštěvuje lidi těsně před jejich odchodem. Nedává jim rady ani je nepoučuje, jen jim dělá v těch posledních dvaceti minutách společnost a poskytuje tichou útěchu. Mozaikové vyprávění je tvořené z útržků životů – těch kratších i těch delších, těch lepších i těch horších. Na konci každého příběhu se navíc dozvíte i matematicky přesný věk – rok, měsíc a hodinu, kdy dotyčný zemřel. Jenže se všechno mění, když se Travis seznámí s malou holčičkou Laylou, která bydlí v bytě naproti němu. To vede k tomu, že se stane součástí života mladé porodní asistentky Dalie a jejích dvou dcer. Smrt nemůže cítit lásku nebo lítost, jen pozoruje. Nebo ne? Travis si sám není jistý, ale přesto ho k téhle malé rodině něco silně táhne. Skrze ně totiž začíná chápat, jaké to je být člověkem. Je to hořkosladké čtení, které není ani tak o smrti, jako spíš o všem mezi tím. O těch každodenních maličkostech, na kterých záleží nejvíc, a přitom jsou tak všední a pomíjivé. Autor vás kupodivu nenechá propadnout depresi. Zanechá ve vás spíše pocit smíření. Proč si knihu přečíst? Smrt jako tichý průvodce, ne strašák krátké, ale silné příběhy lidských životů melancholie bez zbytečného patosu příběh, po kterém budete trochu víc vnímat obyčejné věci Sáhněte po ní, jestli se vám líbily knihy: Zlodějka knih (Markus Zusak) Půlnoční knihovna (Matt Haig) Muž jménem Ove (Fredrik Backman) ...nebo film Seznamte se, Joe Black

I ty nejtišší a nejtěžší chvíle mohou být ty nejkrásnější... Ben Reeves ukazuje, že příběh o smrti může být vlastně takovou oslavou života, lidského i mimolidského. Přemítá o tom, čemu se nevyhneme, ale s čím se můžeme smířit. Je to dojemné, poetické, všeobjímající.