Vrhnout

Lundiaková se pomalu stává mojí oblíbenou spisovatelkou. Čte se dost těžko, její obraznost je takřka revoluční, čtenářský zážitek poskytuje vrchovatě. Tématicky se pohybuje trochu na okraji společnosti, člověk si uvědomí kolik rozličných a odlišných životů kolem probíhá.

Povinná četba pro dívky. Pokud už mají problémy s identitou, která nezapadá do škatulek, četba jim přinese úlevu. Pokud se sebevymezením potíže nemají, může jim rozšířit obzory. Zapeklitý a vrstevnatý, nesamozřejmý a sebevědomý text. "Bezmyšlenkovité šukání po bytě se po roce a půl lepí na dlaně jako guma-stigma a působí jako jistá ochrana. Může to vést na dvorek, z doupěte, může to vést na chodník, ze dvorku. Může to vést do příkopu, z chodníku – a tam se to otelí. Z trávy vyleze hologramová postava, tvořená bezpočtem hemžících se nanotelat, barevných sice, ale průhledných, a štráduje si to zase zpátky do doupěte, vyvenčená, navoněná vnějškem. Klinká už z dálky pavoukovitým svazkem klíčů, dlouho trvá, než se trefí do zámku, a ještě déle, než projde rituálem vyzutí."