Vraždy a jiné zběsilosti

Nakladatelství Volvox Globator zvolilo pro sbírku zcela nevhodný název a "obdařilo" ji i zavádějící anotací, v níž jsou zmíněny povídky, které ve sbírce vůbec nejsou (a jedna povídka je v ní uvedena pod názvem, který Poe nikdy nepoužil). Ale zpět k názvu sbírky: dělal jsem si čárku pokaždé, kdy bylo z děje zřejmé, že v povídce došlo k vraždě. Ani jednou přátelé! Pouze v jednom případě se podle mne dá váhat mezi vraždou a nešťasnou náhodou, já se kloním spíš k té nešťastné náhodě. V ději některých povídek se najdou věci jako oživování (zdánlivě) mrtvých, bizarní úmrtí vinou vlastní ehm... hlouposti, sebevraždy, ublížení na zdraví apod. Já si ale nejsem jist, zda je vhodné je nazývat zběsilostmi, když zběsilejších činů má Poe v jiných dílech dost a dost. Spíše než o vraždy a zběsilosti jde v případě děl z této sbírky o estetiku a humor či satiru. Jen by se knížka s názvem Poe - estét a vtipálek nejspíš neprodávala tak dobře. I když... kdoví? Z povídek, které bych mohl řadit k hrůzostrašným, se mi líbila dílka Fakta o případu monsieur Valdemara a Dostaveníčko, z humorných děl Nikdy se s čertem nesázej o hlavu! a V tísni (k této povídce se těsně váže i předcházející pojednání Jak napsat článek pro Blackwood). Z děl estetických považuji za ze sbírky nejkvalitnější Filosofii nábytku, a ač nedosahuje takových kvalit, zaujala mne i Landorova vila. Zklamán jsem byl Jeruzalémskou povídkou, Arnheimským panstvím a Vévodou De L'Omelette. Jde o sbírku kvalitativně i žánrově různorodých děl, ovšem klasického Poeovského horroru v ní příliš nečekejte.

Poea jako autora humoristické povídky jsem dosud neznal, proto byl pro mne tento výbor překvapením, doporučuju především čtenářům aspoň kapku znalým dobových reálií a klobouk dolů překladatelům

Vidieť Poa ako autora nehororových, niekedy dokonca vtipných príbehov je zaujímavá skúsenosť. Kvalita poviedok mi prišla nevyvážená, niektoré boli lepšie (Na slovíčko s mumií, Filosofie nábytku), iné horšie (Vévoda de l'Omelette), niektoré tak geniálne absurdné, že sa nedalo nesmiať. Poviedky s nekonečnými, hoci detailnými popismi má však nudili a privítal by som viac poznámok pod čiarou, resp. prekladu (autor často používa latinské a francúzske frázy).

Nakladatelství Volvox Globator zvolilo pro sbírku zcela nevhodný název a "obdařilo" ji i zavádějící anotací, v níž jsou zmíněny povídky, které ve sbírce vůbec nejsou (a jedna povídka je v ní uvedena pod názvem, který Poe nikdy nepoužil). Ale zpět k názvu sbírky: dělal jsem si čárku pokaždé, kdy bylo z děje zřejmé, že v povídce došlo k vraždě. Ani jednou přátelé! Pouze v jednom případě se podle mne dá váhat mezi vraždou a nešťasnou náhodou, já se kloním spíš k té nešťastné náhodě. V ději některých povídek se najdou věci jako oživování (zdánlivě) mrtvých, bizarní úmrtí vinou vlastní ehm... hlouposti, sebevraždy, ublížení na zdraví apod. Já si ale nejsem jist, zda je vhodné je nazývat zběsilostmi, když zběsilejších činů má Poe v jiných dílech dost a dost. Spíše než o vraždy a zběsilosti jde v případě děl z této sbírky o estetiku a humor či satiru. Jen by se knížka s názvem Poe - estét a vtipálek nejspíš neprodávala tak dobře. I když... kdoví? Z povídek, které bych mohl řadit k hrůzostrašným, se mi líbila dílka Fakta o případu monsieur Valdemara a Dostaveníčko, z humorných děl Nikdy se s čertem nesázej o hlavu! a V tísni (k této povídce se těsně váže i předcházející pojednání Jak napsat článek pro Blackwood). Z děl estetických považuji za ze sbírky nejkvalitnější Filosofii nábytku, a ač nedosahuje takových kvalit, zaujala mne i Landorova vila. Zklamán jsem byl Jeruzalémskou povídkou, Arnheimským panstvím a Vévodou De L'Omelette. Jde o sbírku kvalitativně i žánrově různorodých děl, ovšem klasického Poeovského horroru v ní příliš nečekejte.

Poea jako autora humoristické povídky jsem dosud neznal, proto byl pro mne tento výbor překvapením, doporučuju především čtenářům aspoň kapku znalým dobových reálií a klobouk dolů překladatelům

Vidieť Poa ako autora nehororových, niekedy dokonca vtipných príbehov je zaujímavá skúsenosť. Kvalita poviedok mi prišla nevyvážená, niektoré boli lepšie (Na slovíčko s mumií, Filosofie nábytku), iné horšie (Vévoda de l'Omelette), niektoré tak geniálne absurdné, že sa nedalo nesmiať. Poviedky s nekonečnými, hoci detailnými popismi má však nudili a privítal by som viac poznámok pod čiarou, resp. prekladu (autor často používa latinské a francúzske frázy).