Vraždy a jiné zběsilosti

Nakladatelství Volvox Globator zvolilo pro sbírku zcela nevhodný název a "obdařilo" ji i zavádějící anotací, v níž jsou zmíněny povídky, které ve sbírce vůbec nejsou (a jedna povídka je v ní uvedena pod názvem, který Poe nikdy nepoužil). Ale zpět k názvu sbírky: dělal jsem si čárku pokaždé, kdy bylo z děje zřejmé, že v povídce došlo k vraždě. Ani jednou přátelé! Pouze v jednom případě se podle mne dá váhat mezi vraždou a nešťasnou náhodou, já se kloním spíš k té nešťastné náhodě. V ději některých povídek se najdou věci jako oživování (zdánlivě) mrtvých, bizarní úmrtí vinou vlastní ehm... hlouposti, sebevraždy, ublížení na zdraví apod. Já si ale nejsem jist, zda je vhodné je nazývat zběsilostmi, když zběsilejších činů má Poe v jiných dílech dost a dost. Spíše než o vraždy a zběsilosti jde v případě děl z této sbírky o estetiku a humor či satiru. Jen by se knížka s názvem Poe - estét a vtipálek nejspíš neprodávala tak dobře. I když... kdoví? Z povídek, které bych mohl řadit k hrůzostrašným, se mi líbila dílka Fakta o případu monsieur Valdemara a Dostaveníčko, z humorných děl Nikdy se s čertem nesázej o hlavu! a V tísni (k této povídce se těsně váže i předcházející pojednání Jak napsat článek pro Blackwood). Z děl estetických považuji za ze sbírky nejkvalitnější Filosofii nábytku, a ač nedosahuje takových kvalit, zaujala mne i Landorova vila. Zklamán jsem byl Jeruzalémskou povídkou, Arnheimským panstvím a Vévodou De L'Omelette. Jde o sbírku kvalitativně i žánrově různorodých děl, ovšem klasického Poeovského horroru v ní příliš nečekejte.

Poe to měl se mnou vždycky těžké. Musel se jo snažit, aby mě něco od něj bavilo. Uznávám všechny jeho zásluhy hned o několik žánrů i jeho místo v žánru horrorovém, ale… tak nějak si nemůžu pomoci, ten pocit lehké přeceněnosti tam prostě je. Tato kniha má hned několik úskalí. Tím nejhlavnějším je podle mě špatně zvolený název. Ohledně obsahu a četnosti námětů by se měla jmenovat spíše Ďábel a jiné zběsilosti případně Žert a jiné zběsilosti. Také se patrně nejvíce vymyká tématickému/žánrovému zaměření edice Alrúna. Tento výběr totiž obsahuje hned několik nemysteriózních ba dokonce i ne přímo beletristických příspěvků. Sám sestavovatel a překladatel v doslovu přiznává, že jej sestavil „převážně z autorových literárních perzifáží a satir“. Na druhou stranu ale ukazuje Poea (pro mnohé možná překvapivě) jako velmi slušného a zábavného humoristu a satirika. A v tomhle směru mě docela i baví.